Moravské divadlo Olomouc v lednu roku 2025 nastoupilo novou cestu, když se pod vedením svého ředitele Davida Gerneše propojilo s Moravskou filharmonií. Teprve čas ukáže, může-li tento u nás zcela netypický kolos úspěšně fungovat. Soubor Opery a operety opustila po třech sezonách (2022-2025) šéfka a režisérka Veronika Kos Loulová a vystřídal ji v této sezoně operní pěvec a herec Jiří Přibyl. Neznamená to ovšem, že by nový šéf mohl mít už v této sezoně zásadní vliv na dramaturgii a na smlouvami ošetřené úvazky inscenátorů. Šéfové souborů musí umělecký provoz plánovat vždy hodně dopředu a jejich nástupci jsou nuceni jejich rozhodnutí respektovat.
Pucciniho opera Tosca je oblíbenou součástí repertoáru operních divadel pro svou dramatičnost. V Olomouci ji režíruje Daniela Špinar. Nenechala se svázat textem libreta, věnovala každé ze tří hlavních postav jedno dějství opery a pro každé z nich zvolila odlišnou scénografii.
Fota Tereza Valnerová.
První dějství v kostele je prostorem pro malíře Maria Cavaradossiho. Hloubka jeviště je zkrácená revuální oponou, která představuje obří plátno, jemuž kraluje Panna Maria. Má rysy markýzy Attavanti, na niž malířova milenka Floria Tosca okamžitě žárlí. Pro režisérku je tu podstatné naaranžování rádoby komických dětinských výjevů Kostelníka (Andrij Charlamov) a dětských zpěváčků, všichni jsou opatřeni bílými andělskými křidélky. Jejich podlézání pod malovanou oponou výjev okoření. Zpěvačka Floria Tosca má výjimku – pro její vstup Mario Cavaradossi odhrne pomalované plátno zboku, aby mohla důstojně vejít. Jejich milostný výjev jako by do kostela nepatřil. Ale možná ani nejsme v kostele.
Druhé dějství, které se má odehrávat v paláci barona Scarpii, velitele římské policie, posunulo hloubku jeviště dál a ohraničuje ji rovnou bílou stěnou. Před ní je kulatá drátěná klec se zavěšenými monitory, na nichž vidíme vhledy do vězeňských prostor a při Mariově mučení také zkrvavené části těla. Scarpia šplhá po mřížoví, prázdný prostor je věnován Tosce. Ta ze sebe v pominutí smyslů strhne šaty a zůstane v jakémsi kombiné. Při jisté korpulentnosti představitelky není tento režijní tah, pravda, příliš taktní. Není kde vzít nůž, jímž Tosca Scarpiu zabije. Nevadí – vytrhne si z drdolu jehlici a probodne ho.
Třetí dějství – Mariova a Tosčina smrt. Scénograf odstranil veškerý mobiliář a zcela odkryl zadní stěnu jeviště. Před ni umístil několik mikrofonů na stojanech. Tosca ve volánkových bělostných šatech jde od mikrofonu k mikrofonu a předstírá, že do nich mluví. Cavaradossi je v tomto prostředí skoro nadbytečný. Vojáci, kteří jej mají popravit, jsou zastoupeni jakýmisi černě oděnými muži v kápích (zjevili se už v kostele v prvním jednání). Mariova smrt je neviditelná, skryta za hradbou těchto postav. Tosca tedy nemá proč Cavaradossiho nabádat, aby ještě vydržel bez pohybu a předstíral, že je mrtev. Připomeňme, že jí Scarpia křivě slíbil, že jejího Maria zabijí jen zdánlivě. A teď se k Tosce blíží právě on, ten, jehož zavraždila. Scarpiova dekretu pro bezpečný odchod Toscy a Maria do ciziny netřeba, tady neexistuje. Také tu není Andělský hrad, z něhož by snad Tosca mohla skočit. A tak si už podruhé vytrhne jehlici z vlasů a probodne se. Možná, že si paní Špinar chvílemi pohrávala s parodickým výkladem opery…?
Mnoho zachraňuje hudba a zpěv. Taktovky se ujal šéfdirigent dříve samostatné Moravské filharmonie Zsolt Hamar, pro něhož není Verdiho opera neznámou pevninou. V roli Toscy se představila mladá italská pěvkyně Lisa Agozzini, jejíž znělý hlas má lehce nevyrovnané rejstříky a také intonace není právě její silnou stránkou. Martin Šrejma dostál své roli po všech stránkách a také Jiří Sulženko odvedl svůj výkon se ctí. Vrátil se jím do doby, kdy byl v Olomouci v angažmá. Představení mělo úspěch, část obecenstva tleskala ve stoje.
Giacomo Puccini: Tosca, libreto: Giuseppe Giacosa a Luigi Illica. Premiéra 19. září 2025 v Moravském divadle Olomouc, psáno z reprízy 20. října. Dirigent Zsolt Hamar, režie Daniela Špinar, scéna Marek Cpin, kostýmy Linda Boráros, light design Karel Šimek, video Amador Artiga, sbormistr Michael Dvořák, dramaturgie Viktorie Vášová.
Olga Janáčková
