Program České filharmonie, který jsem slyšel v Rudolfinu 19. února, měl samé dobré výsledky. Zaprvé program, kdy první část byla programní, nabitá těžkými emocemi, svým způsobem univerzalistická, druhá byla oslavou života a křišťálově čisté absolutní hudby 19. století, jejíž vrcholem byla pro mě později tvorba Brahmse. Zadruhé – do Prahy se po čase vrátil hudební ředitel Filharmonie Semjon Byčkov a já byl večerem tentokrát zcela pohlcen. Velmi vysoko oceňuji nejen mistrovství šéfdirigenta a jeho nastudování tří geniálních děl, ale i její výkon, který byl na úrovni nejlepších orchestrů Evropy.
Fota Petra Hajská.
Původní řazení skladeb mělo být – Mendelssohonva Čtvrtá symfonie „Italská“, Mahlerovy Písně o mrtvých dětech a předehra k Wagnerově opeře Tannhäuser. Naštěstí dirigent změnil pořadí: Wagner – Mahler – Mendelssohn. Notoricky známá Wagnerova předehra, která žije i samostatným životem, zazněla v excelentním podání, dokonce mám pocit, že bych i mezi nahrávkami nenašel lepší. (Je-li pravda, že si Česká filharmonie vybuduje v rámci festivalu Smetanova Litomyšl letní operní stagionu, pak operní obec čekají při správném mixu sólistů umělecké hody. Podle mého mínění by žádný český operní orchestr takového výkonu nebyl schopen.) Musel jsem obdivovat tvarování „nekonečné“ hudby, frázování, tektoniku a k tomu výkony jednotlivců i skupin (za všechny musím zmínit sólo koncertního mistra Jana Mráčka).
Následující mahlerovský cyklus (dle mého názoru klíčový jak pro Mahlera, tak pro dějiny hudby) v nastavené kvalitě nekompromisně pokračoval, i když by bylo nemožné rozsoudit, jestli jsou sugestivnější Kindertotenlieder nebo Rückert Lieder. (Oběma cykly si skladatel možná „léčil“ vnitřní traumata.) Mahler použil, jako často ve své hudbě, bolestný, i když ostinátně něžný, prostý a decentní citový background. Verše Friedricha Rückerta v Písních o mrtvých dětech jsou vskutku hodně silná káva, navíc i v dnešní dramaticky válečné současnosti aktuální: „A slunce vyšlo jako v jiný den! Jako by neprošel tu ten strašný sen! Ten sen se jen pro mě skutkem stal! A slunce všem lidem svítí dál! … Teď vím dobře, proč plameny temné jste ke mně v mnohých chvílích vysílaly. Ó oči! Jako by v pohledu tom stály snad soustředěné všechny síly země.“ Nakonec ale přichází světlo, katarze: „V tom nečase, bouři a v téhle čině spí klidně dál jak v maminčině klíně a bouře už nemůže na ně, chrání je Boží dlaně, spí jako v klíně maminčině.“ (Bohužel realita dnešní Ukrajiny je jiná.)
Za tlumočnici Mahlera si pan Byčkov vybral mezzosopranistku Fleur Barron narozenou v Severním Irsku singapurské matce a britskému otci, která však vyrůstala v Hongkongu s pozdějšími zkušenostmi z New Yorku. (Zajímavým faktem jejího životopisu je, že její mentorkou byla Barbara Hannigan, jež bude rezidenční umělkyní letošního Pražského jara.) Její nádherně barevný a tvárný hlas má neskutečnou repertoárovou amplitudu od baroka po současnost, od písní po vypjaté opery. Už dlouho jsem v Mahlerovi živě neslyšel tak pozoruhodný ženský hlas. Svou flexibilitu a nevšední intelektuální kvality se projevily i v Mahlerovi, kdy její výrazový zpěv, který měl vysokou pěveckou úroveň, totálně propojil slovo a hudbu. Požitek, který jsem z toho měl, byl zcela výjimečný. Jakkoliv její volumen není tak mocný jako u jejích předchůdkyň, byl účinek pro mě šokem. Její svébytnou interpretaci bych zařadil na úroveň Ferrier, Ludwig, Lipovšek, Fassbaender… Co se týká techniky, po dlouhé době jsem neměl problém s ženským zpěvem a propojením hlasu v celém rozsahu. Orchestr a dirigent byli jedno tělo a to tělo mělo onen večer skutečně světové parametry!
Druhá polovina večera – mendelssohnovská – měla skutečně „italské slunce“, radost, možná i víru, že život není vždy pochmurný, melancholický a existenciálně melodramatický. Nejznámější a podle mého soudu nejpovedenější Mendelssohnova symfonie byla zahrána sice virtuózně, ale ve správně volených tempech. Autor sdělil světu, že to „bude nejradostnější skladba, jakou kdy napsal…“. A dirigent a jeho filharmonici to vyjádřili způsobem, který mě uzemnil. Velmi si vážím nahrávek Abbada, Welsera-Mösta, Harnoncourta a několika dalších (ba i Toscaniniho), ale tato interpretace se jim vyrovnala, byla osobitá, maličko jiná, hlavně v detailech ve frázování, dynamice, prozpívanosti a akcentech, dokonce i smyky byly občas poněkud jiné. Semjon Byčkov prostě nechal orchestr hrát – pohoda, moře někde kolem Pesara, jen troubení horen připomínalo v třetí větě spíše Vídeň. A ten nádherně vypointovaný závěr…! Jeden z nejlepších orchestrálních koncertů České filharmonie této sezony.
Coda. Večer byl dedikován památce paní Soni Červené, předpokládám že kvůli výborné nahrávce z roku 1960. Skvělou úroveň měl průvodní text a překlad Rückertových básní od Vlasty Reittererové.
Luboš Stehlík
