Konec letošní Dvořákovy Prahy by se dal také nazvat Mladí vpřed. Festival totiž udělal úkrok proti konvenci a hlavní hvězdou úterního večera 24. září nebyl žádný proslulý orchestr, ale Česká studentská filharmonie (ČSF), jejíž historie se počala psát někdy v roce 2006 a kterou ovlivňovali například Marko Ivanović, Simon Rattle, Giovanni Antonini nebo Jakub Hrůša. Orchestr pracuje pod hlavičkou České filharmonie a je podporován skupinou ČEZ. Personálně se samozřejmě každý rok proměňuje a členy jsou částečně účastníci orchestrální akademie ČF a pod dohledem filharmoniků pečlivě vybraní studenti hudebních i nehudebních škol! Těleso se kvalitativně dramaticky vyvíjí, takže jestliže před třemi pěti lety vedli jednotlivé skupiny zkušení filharmonici, na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina byla jen Magdaléna Mašlaňová v roli koncertní mistryně. (Jinak zástupkyně koncertních mistrů velké filharmonie České. Ačkoli je vynikající houslistkou a jednou z opor ČF, doufám, že jednou převezmou pozici koncertního mistra pod dohledem lektorky či lektora výjimečné houslové naděje, jak je běžné v mládežnických orchestrech ve světě.) a přibližně desítka členů Orchestrální akademie, tedy poloprofesionálů. Rok co rok se ČSF musí vypořádávat se stále náročnějšími úkoly, takže jsem došel k přesvědčení, že se dnes už vyrovná téměř jakémukoli mládežnickému orchestru ve světě. Dlužno dodat, že po koncertu 24. 9. byl správně oceněn klíčový přínos Petra Kadlece, leadera edukačního oddělení ČF a motoru ČSF, jehož práce mi připadá na rozdíl od mnoha jiných muzikologů společensky smysluplná.
Závažnost úkolu ČSF byla umocněna angažováním dirigenta Ingo Metzmachera, který se toho ujal s nevídaným entusiasmem, nasazením a věnoval práci s mládím hodně času. A věru, že to bylo slyšet… Prvním číslem programu byl Beethovenův Trojkoncert C dur, op. 56. Viděno prizmatem houslového koncertu a koncertů klavírních dílo kompozičně jednodušší, v němž je ale vše slyšet a je náročné na souhru. Pro sólové party byli pozváni mladí-staří moldavská houslistka Alexandra Cocunova (1988), španělský violoncellista Pablo Ferrández (1991) a ruský klavírista Dmitrij Šiškin (1992) – v Evropě už docela dobře známí umělci. Svoje party zahráli na pozoruhodné úrovni, jakkoliv do světové třídy každému něco schází. U houslistky barevnější a objemnější tón, u cellisty větší transparentnost a u pianisty měkčí úhoz a (u Beethovena) střídmější používání pedálu. Bylo to však trio, které dobře a příjemně zvládlo zakončení mezinárodně renomovaného festivalu. Doprovod byl báječný – citlivý a přesný jak hodinky. Mimochodem v Rondu alla polacca přivedl dirigent své mladé muzikanty k nádherným pianissimům!
Jestliže Beethoven byl zkouškou doprovodu, Dvořákova Osmá symfonie „Anglická“ z roku 1889 byla o naslouchání. V radostním díle kladl dirigent akcenty na náladovou proměnlivost a kantabilitu. Chtě nechtě jsem musel obdivovat sevřenost proměnlivého Adagia, lehkost třetí věty a kreativnost interpretace variací ve finále. A pak tu byly profesionálně zahrané „velké maličkosti“ jako třeba fanfára v trubkách, za něž by se nestyděli ani trubači České filharmonie, ani Hudby Hradní stráže. Poslech Anglické symfonie byl tentokrát nevšední a osvěžující zážitek.
Večer ve mně zanechal pocit, že díky České studentské filharmonii, orchestrálním akademiím několika těles a dalším organizacím má česká klasická hudba v tomto století naději rozvíjet se, přičemž si nejsem jist, jestli pro naději dělají maximum i více všechny hudební školy.
Fota Petra Hajská.
Ingo Metzmacher potvrdil, že jeho angažování bylo výhrou. Nicméně letošní Dvořákova Praha byla úspěšná nejen ve finále. Historicky nejvyšší byla prý návštěvnost – více než 18,5 tisíce diváků. Během devatenácti dnů od 6. do 24. září nabídl festival celkem 28 koncertů a deset doprovodných akcí. Za triumf lze označit všechny projekty dirigenta Jakuba Hrůši, výbornou úroveň měly komorní projekty včetně klavírních recitálů, vysoká byla úroveň Concertina Praga. A samozřejmě pověstná třešnička na dortu – Vídeňská filharmonie. Tento ročník nebude snadné překonat. Za sebe dodávám, že se těším na sedmnáctou Dvořákovu Prahu s dalším překvapením v závěru.
Luboš Stehlík
