Symfonický orchestr Českého rozhlasu slaví v tomto roce sté narozeniny hodně náročně. Je to právem hrdé těleso – šéfdirigent Petr Popelka ho posunul na evropskou úroveň, podává stabilně vysoké výkony a jako jediný orchestr hraje pravidelně v obou hlavních sálech Prahy. Introdukcí byl pro mě koncert 23. února v pražském Rudolfinu, kdy se mi dramaturgie jevila složitá i na vyspělé rozhlasové publikum. Začátek večera byl však odlehčený.
Fota Matěj Komár.
Mahlerova nokturnově dojímající Blumine, původně součást První symfonie z konce 19. století, svou prchavou prvoplánovitostí nijak nepřipomíná volné věty pozdějších skladatelových symfonií. Jistě měl k této hudbě citový vztah, takže ji nespálil, ale chápu, že ji nechtěl mít součástí symfonického cyklu. Slovy Mahlera, je to jen „sentimentálně vášnivá milostná epizoda“. Chvějivé kouzlo hudby se podařilo dirigentu Jonathanu Nottovi vyjádřit přesvědčivě a vybudil v orchestru mocné osmiminutové citové vzplanutí, jakkoli interpretace Bamberských symfoniků s Jakubem Hrůšou na mě zapůsobila silněji (Nott byl jeho předchůdcem na postu šéfdirigenta v Bamberku).
Pak přišel zlom, jaký jsem na živém koncertu zažil jen výjimečně – česká premiéra Druhého houslového koncertu Ondřeje Adámka (1979) nazvaného Tenký led. Byl věnován téměř padesátiletému německému houslistovi Christianu Tetzlaffovi. (Světová premiéra se odehrála 8. 2. 2026 v Maison de la Radio et de la Musique v Paříži s Orchestre National de France.) Měl jsem pocit (jistě nejen já), že pan Adámek usilovně hledal speciální možnosti houslí. Jakoby testoval, co housle v 21. století dokáží a co vydrží. (Odbočka: Hraje na moderní housle od Stefana-Petera Greinera, které vlastní od roku 2002 a dává jim přednost před svým předchozím nástrojem Stradivarius, což je dobře, protože kdyby cremonský génius slyšel, jak se nakládá s jeho dílem, dostal by infarkt. Nicméně skutečnost, že pan Tetzlaff dává přednost moderně před barokní jistotou je sice hodně atypická, ale sympatická.)
Jaká je to hudba? 1. věta Eruptivní radost začíná ještě pochopitelným jakoby stylizovaným tancem, který mi připomněl balkánské idiomy, ale brzy se hudební struktura mění, komplikuje, rozvolňuje a v dalším průběhu (Dusivá introspekce, Iluze svobody) zkoumá téměř nekonečný terén houslových možností, vytváří nové zvukové jsoucno. Je to magie nebo jen racionální přemýšlení, sofistikovaná provokace? Osciloval jsem mezi strachem a smíchem, které ve mně budilo „antihouslové“ hraní. Nebo že by tím chtěli tvůrce a přítel-sólista nastavit nové paradigma hry na housle v tomto století? Jsem rád, že jsem tuto provokaci slyšel. Je to zajímavý tenký led, ale vrátil jsem se raději k mým jistotám 20. století – Sibeliovi, Szymanowskému, Schoenbergovi, Brittenovi, Stravinskému, Šostakovičovi, Martinů… Technicky náročný part zahrál pan Tezlaff asi dokonale (neznám partituru), rozhodně přesvědčivě, zaujatě a dle skladatelových představ. (Houslistovy nahrávky ve mně vzbuzují dva pocity: respekt až obdiv – Bachovy sonáty a partity, Schoenberg, a deziluze – Mozart, Beethoven.) Bezproblémový a skvěle připravený byl i dirigent. Moji úctu má neskutečně flexibilní orchestr. Resumé – jestli hudba 21. století bude vedena tenkými ledy a superorganismy, pak jsem rád, že se toho nedožiji…
Opakem byla symfonická fantazie Alexandra Zemlinského Mořská panna, samozřejmě v duchu pozdního romantismu rozměrná. Dílo je jedním z dokladů, že přes obrovskou sílu hudby romantické paradigma počátku 20. století (Wagner, Bruckner, Strauss, Zemlinsky a vlastně i Mahler) se stalo geniální slepou cestou a nebylo schopné dalšího rozvoje. Nicméně díky dirigentovi a báječně hrajícímu orchestru v čele s výborným koncertním mistrem Ivanem Borisem Ivanovem pohltila publikum nádherná hudba plná silných hudebních vln a emocí. (Můžeme jen děkovat Almě Schindler že dala přednost Mahlerovi před Zemlinským. Kdyby nebylo zhrzené, nešťastné lásky, Die Seejungfrau by možná nevznikla.)…
Šťastné dramaturgické rozhodnutí a vlastně šťastné bylo nabídnout prezentaci Ondřeji Adámkovi a hostování Christianu Tetzlaffovi a Jonathanu Nottovi, i když to asi muselo být pro SOČR velmi drahé.
Luboš Stehlík
