Český spolek pro komorní hudbu po roce 1989 nebyl a není výkvětem dramaturgické progresivnosti, provokujících nápadů, objevnosti, myšlenkové avantgardnosti. Proto mě překvapilo, že tématem 2781. spolkového koncertu ve Dvořákově síni Rudolfina byla jediná skladba – 1. díl Dobře temperovaného klavíru, BWV 846-869, komorní monument Johanna Sebastiana Bacha, který vznikl v roce 1722, když byl ve službě knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu.
V rámci šťastného šestiletí vzniklo mnoho geniální hudby – mimo jiné sonáty a suity pro housle i pro cello a hlavně dodnes nepřekonané Braniborské koncerty. Soubory preludií a fug sdružené pod název Dobře temperovaný klavír měly hlavně edukační záměr a vznikly „pro užitek a poučení hudbymilovné mládeže, jakož i pro obveselení těch, kdož jsou již v tomto umění zběhlí“. Velmi pochybuji, že byly za skladatelova života někdy provedeny jako cykly v jednom proudu. Nicméně dnes se hrávají výběry a spíše výjimečně i celé řady. V jeho době, kdy maximem byly čtyři křížky či béčka, musela šokovat vynalézavost fugy v es moll, Fis dur, gis moll, cis moll atd. Bach suverénním způsobem prokázal praktický účel správného temperování tehdejších klávesových nástrojů. Obě řady se provádějí jak na cembalo (občas na málo zvučný clavichord a příliš zvučné varhany), tak moderní klavír.
Fota Petr Chodura.
Ve středu 29. 10. provedl v modře potemnělé Dvořákově síni 1. díl Bachova didaktického díla na černé cembalo jednačtyřicetiletý Mahan Esfahani, narozený v Teheránu, žijící v Praze. Teprve poslech více než 110 minut trvajícího kolosu vám potvrdí, jak nezměrnou invencí a kompozičním umem Bach vládl. Naplnit pouhé dvě hudební formy – preludium a fugu – obsahem, který je proměnlivý jako život v moři, je mistrovství, které ve své době bylo sice projevem „starého zákona v hudbě“, ale zároveň budilo obdiv, úctu, úžas, ba dokonce bázeň. V preludiích je stále nový, nikdy se obsahem a formou neopakuje, někdy je to tanec, jindy spíše etuda plná brilance, fugy jsou nejčastěji tříhlasé, občas dvouhlasé a vždy v úžasem poslouchám čtyřhlasé stručné monumenty. Jakoby Bach testoval posluchače i sám sebe, co unese. Něha se mísí s jemným patosem. Řád i svoboda! Neuvěřitelné mi vždy připadají vnitřní hlasy. Teoreticky by to měla být jedinečná pouť tóninami – od jasné C dur ke ztišení v es moll, průzračnost G dur versus mystika h moll. A propos po konečné Fuze h moll se cembalista rozhodl uzavřít večer decentním návratem k notoricky známému Preludiu C dur.
Jaké bylo provedení Bacha? Jemné, technicky téměř bezchybné, noblesní, rejstříkově a agogicky vynalézavé, občas netradiční. Určitě jiné než jeho někdejší mentorky Zuzany Růžičkové, proti níž má však jedno minus – nemá její charisma a nemá za sebou tak silný příběh. Bachovu hudbu natáčí cílevědomě. Příští rok, 6. 4. 2026, se asi v Praze dočkáme druhého dílu.
V Rudolfinu mi však některé věci vadily – absurdní přestávka, která nebyla v plánu, navíc s umělcem vyžádaným „nepotleskem“, poloplný sál, souznějící struny a ve fugách občas nemožnost identifikovat střední hlasy. (Aby je bylo možné slyšet, musel bych být pět či deset metrů od jistě špičkového nástroje a ne třicet.) Bylo to však rozhodně nejlepší provedení Dobře temperovaného klavíru v cembalové verzi, které jsem slyšel.
Musím však otevřeně dodat, že klávesového Bacha mám raději v provedení klavíristů, například Goulda, Richtera, Schiffa, Ólafssona, ba i Marka Kozáka. Rozhodně je však lepší slyšet „Temperák“ od Esfahaniho na cembalo, než od Jaroslava Tůmy na clavichord.
Mahan Esfahani nahrál první díl Dobře temperovaného klavíru pro britskou společnost Hyperion Records (HR). Bude užitečné se u této významné značky pozastavit. HR je malá, inovativní firma (založená v roce 1980), získala řadu ocenění (například Gramophone Awards) a od počátku akcentovala ve svých plánech hudbu, která není znovu a znovu natáčena nadnárodními firmami. Takže spíše Liszta než Chopina, Martinů (viz komplet houslových skladeb s orchestrem Bohuslava Matouška) než Honeggera, nicméně i v jejich katalogu najdeme Bacha, Händela, Schumanna, Mendelssohna, Rachmaninova, Strausse… (Mimochodem jejich rezidenční klavíristka Angela Hewitt pro HR nahrála obě řady Dobře temperovaného klavíru!) Katalog Hyperionu patří v kategorii malých firem k nejzajímavějším.
V roce 2004 se firma zapletla do nepříjemného licenčního sporu, který nakonec nevyhrála a zdá se, že ji to finančně hodně poškodilo. Existenční boj spojený s krizí nahrávacího průmyslu a covidem nakonec prohrála, takže není divu, že v únoru 2023 byl završen prodej Hyperionu nadnárodní hudební korporaci Universal Music Group. Pod Universalem je Hyperion jednou ze tří hlavních nahrávacích společností klasické hudby UM, vedle Decca Records a Deutsche Grammophon.
Pan Esfahani vydal u HR řadu bachovských titulů. Mají nezpochybnitelnou vysokou kvalitu, jakkoli jeho Bach není zajímavější než některých cembalových konkurentů, například Jeana Rondeaua, ale svou koncepčností je přece jen přesahují. Výtvarné pojetí bookletů sice silně atakuje, asi v souladu s 21. stoletím, vědomí posluchače a provokuje (autor tohoto článku není jejich příznivcem), ale je to věc osobního vkusu. Upřímně řečeno, když jsem pozoroval jemného, distingovaného pana Esfahaniho na pódiu Dvořákovy síně, nebyl jsem schopen jej ztotožnit s hyperbolicky ošklivými artefakty na coverech jeho desek. Nicméně to v podstatě zapadá do filozofie firmy, jejíž produkce jistě významně obohatí světový katalog Universalu. (Přesto s nostalgií vzpomínám například na sublabel DG Archiv Produktion a citlivou sérii Deccy Entartete Musik.)
Esfahaniho nahrávka je lepší než koncert – technicky dokonalá s vymazlenými detaily, zvuk je kombinací estetiky Hyperionu a Deccy. Jestliže nahrávka Zuzany Růžičkové je zvukově i nástrojově podmíněná dobou vzniku (šedesátá léta s vydáním v roce 1968), má hodně kontrastů, je zemitá, možná „lidštější“, Esfahaniho výklad má neskutečnou noblesu, estetickou sevřenost, jednotu, pro mě nečekanou lyriku.
Jestliže na říjnovém koncertu jsem asi po hodině měl pocit jednolitého toku, kdy jsem přestal vnímat některé zásadní atributy, například změnu tónin, nahrávka, kde je možné se libovolně vracet, opakovat, prožívat detaily a zmíněné střední hlasy, to byl hudebně gurmánský požitek. V případě mentorky jsem vždy preferoval život, přímý autentický prožitek před nahrávkou, u jejího „žáka“ je tomu naopak.
Luboš Stehlík
