Na den přesně v den 184. narozenin Antonína Dvořáka zazněl v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově síni Rudolfina dramaturgicky mimořádný koncert. Nenechali si jej ujít jak příznivci vokálního umění, tak dvořákovští fanoušci prahnoucí po méně často uváděných skladatelových kompozicích. A že jich je při rozlehlosti a pestrosti Dvořákova díla stále dost, a festivaloví dramaturgové tak mají publiku stále co připomínat, nebo rovnou objevovat.
Fota Dvořákova Praha.
Úvodem večera zaznělo Dvořákovo Nokturno H dur op. 40, tentokrát ve verzi pro velký smyčcový orchestr. Nepletu-li se, tato kompozice byla naposledy uvedena před šesti lety v nastudování dirigenta Tomáše Netopila a tehdy hostujícího orchestru Essenských filharmoniků. Letos se díla ujal dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Robert Jindra, který v tomto díle dokonale zúročil znalost Wagnerova díla. Wagnerovské reminiscence jsou sice v přibližně osmiminutové kompozici, v níž se nad prodlevou a za pizzicato akordů hlubokých smyčců nese nekonečná melodie, nepřeslechnutelné, posluchačsky omamnou přitažlivost však tomuto dílu dodává Dvořákova melodická invence a jeden z jejích nejopojnějších plodů. Pečlivé frázování a důsledná práce s dynamickými oblouky učinily z úvodní skladby posluchačský zážitek hodný festivalových ambicí. Čekal jsem od Roberta Jindry přesvědčivou interpretaci. Jeho kreace s pozorně hrajícími rozhlasovými symfoniky by však měla být tesána, pardon, ryta do zvukových nosičů.
Většinu večera vyplnily Dvořákovy Legendy op. 59 v orchestrální verzi. Již Dvořákovi současníci a posuzovatelé z nejnáročnějších, jako byli Johannes Brahms či pražský rodák Eduard Hanslick, jemuž je kompozice věnována, oceňovali na sbírce deseti narativních skladeb s nevyjádřeným literárním programem dokonalou kombinaci harmonické práce, melodické invence, krajkářsky delikátního zpracování a minimalistických prostředků. Jindra vsadil s rozhlasovými symfoniky na hybná tempa, ostřeji odstíněnou dynamiku a průraznější zvuk. Možná mohl Robert Jindra volit lehce pomalejší tempa, možná by provedení prospěla jedna zkouška navíc, protože partitura občas potrápila žesťové nástroje, ale Jindra se v Legendách prezentoval jako poutavý a přesvědčivý vypravěč. Moravsky rozšafné inspirace v první Legendě smysluplně odstínil od chorálně vážného vyprávění čtvrté Legendy a nebyl by to šéf Orchestru opery Národního divadla v Praze, aby si nepochutnal na několika lohengrinovských taktech v šesté Legendě, převzatých z Dvořákovy Třetí symfonie Es dur op. 10 a její pomalé věty. Dvořákovým „neštěstí“ je skutečnost, že tvořil z nadbytku a múzy jej nosily na rukou. Jinak bychom znali Legendy nazpaměť jako vrchol Dvořákovy tvorby. A je to vrchol Dvořákova orchestrálního díla. K posluchači promlouvá, deklamuje a recituje. Tak jako kompozice skladatelových vzorů ze starších stylových epoch.
Legendy byly rozděleny do první i druhé poloviny večera, aby rámovaly, doplnily a doprovodily jiná skladatelova vyprávění, mnohem intimnější a lyričtější, totiž písňové cykly Milostné písně op. 83 a Cigánské melodie op. 55. Přiznám se bez mučení, že jsem purista, co se Dvořákova díla týče. Nechci slyšet Novosvětskou na varhanách, Humoresku v kvartetu wagnerovských tub a Sonatinu G dur op. 100 raději slyším v původní houslové verzi nežli té flétnové. Orchestrální úpravy Dvořákových klíčových písňových cyklů pro soprán a orchestr z dílny Jiřího Gemrota ovšem považuji za velmi decentní a pietní. Kde to partitura umožnila, přenesl klavírní arpeggio do harfy. V Milostných písních hraje důležitou roli flétna (vynikající Anna Talácková), v Cigánských melodiích zase smyčce imitující cimbálovku. Gemrotovy verze Dvořákových písní jsou vydařené a poučené, ať již Dvořákovým dílem samotným, nebo třeba Brahmsovými Uherskými tanci v Cigánských melodiích.
Sólového partu se ujala Kateřina Kněžíková, podle mého neskromného názoru společně s Pavlou Vykopalovou nejvýznamnější domácí dvořákovská sopranistka. V nastudování zúročila své zkušenosti s oběma písňovými cykly v původní klavírní verzi i ozkoušenou komunikaci s dirigentem Jindrou. Její plně znějící hlas dodal Milostným písním naléhavost a deklamační jistotu. A její podání Cigánských melodií dokonale vyvažovalo hloubku sdělení a lehkost prožitku. Doufám jen, že záznamová technika nebyla v sále pro forma a provedení Kateřiny Kněžíkové s citlivě doprovázejícími rozhlasovými symfoniky bude zaznamenáno pro opakovaný poslech. Doufal jsem, že mě Kateřina Kněžíková nadchne. Ale ona publikum dojala v Milostných písních a sebevědomě strhla v Cigánských melodiích.
Někdy není třeba zvát orchestr až z druhého konce světa, investovat do rádoby dirigentské star a trápit publikum masivním zvukem olbřímích orchestrálních těles. Někdy stačí sáhnout do domácích zdrojů, sestavit dramaturgicky promyšlený program, nabídnout jej zkušenému dirigentu a angažovaně hrajícímu orchestru. Právě takový večer se Dvořákově Praze vydařil v den skladatelových 184. narozenin. Jsem dalek myslet si, že Dvořákovi rozumějí jen a pouze čeští interpreti. V pondělí 8. 9. 2025 jsem však byl v pokušení tomu uvěřit.
Martin Jemelka
