Parsifal v Praze
Skladatel Richard Wagner si přál, aby jeho poslední operu Parsifal uvádělo výhradně jeho divadlo v Bayreuthu, Festspielhaus. Označil Parsifala jako Bühnenweihfestspiel, tedy jako operu určenou k zasvěcení. Teprve třicet let Wagnerově smrti, od 1. ledna 1914 mohla Parsifala uvádět také jiná divadla a v jejich okamžité množině pochopitelně nechyběla ani pražská operní divadla – jak Národní divadlo, tak Neues deutsches Theater (Nové německé divadlo, nyní Státní opera). Další inscenaci Parsifala uvedlo Národní divadlo až téměř po stu letech roku 2011 v režii Jiřího Heřmana a pod taktovkou Johna Fioreho, zatímco německé divadlo dávalo Parsifala znovu už v roce 1919 v nastudování Alexandra Zemlinského a později ještě roku 1937 za vedení Georga Szella.
Wagnerův Parsifal mívá tradičně premiéru před Velikonocemi, a tak tomu bylo i tentokrát. Proč? Jak víme, opera se dotýká Velkého pátku, dne, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, a její děj je provázen neustálou paralelou mezi příběhem „čistého blouda“ Parsifala a připomínáním Jeho, jehož jméno není vysloveno, ale mluví se o něm (téměř neustále) jako o Vykupiteli nebo Spasiteli.
V současném realizačním týmu byl známý operní režisér Andreas Homoki, jehož Růžový kavalír měl ve Státní opeře premiéru před čtyřmi lety (2022), hudebně Parsifala nastudoval velmi zkušený německý dirigent Markus Poschner, který mimo jiné zahajoval Bayreuther Festspiele roku 2022 novou inscenací Tristana a Isoldy a o rok později ji si tuto zkušenost zopakoval. Poschnerovo hudební nastudování je kvalitní, dirigent vytvořil s orchestrem Státní opery velmi solidní základ inscenace a také valná většina sólistů odvedla kvalitní výkony. Pro režiséra Homokiho byl Parsifal jediným Wagnerovým dílem, které dosud neinscenoval, a tak mu jeho inscenaci ředitel opery Národního divadla Per Boye Hansen svěřil. Režisér vytvořil výklad opery, který má s původním skladatelovým konceptem jen málo společného a může divákům komplikovat srozumitelnost inscenace. V rozhovoru pro program k inscenaci sdělil, že „je problém pochopit, o čem tahle opera vlastně je“ a o něco později: „V Parsifalovi je (…) velice silná vazba na křesťanskou mytologii – Kristova oběť, kopí, kterým byl proboden, slavnost odhalení grálu, která připomíná křesťanskou mši s odkazem na poslední večeři… Uff, co s tím…?“ A tak se na tuto operu podíval zcela jiným prismatem. Okouzlila jej kafkovská inspirace, obávám se však, že je z inscenace pro diváky málo čitelná. Nechal si scénografem Frankem Philippem Schlössmannem navrhnout vysoký masivní, zčásti otevřený válec spočívající na točně, v něm umístili obří knihovnu, zjevně jako znak lidské moudrosti, vzdělanosti, který by snad měl zastupovat původně zamýšlené spění k víře v duchovní čistotu. Místo rytířů svatého grálu jej obývají jacísi (kafkovští?) úředníci uniformovaní do košil se šlemi, klotovými zelenými rukávy a s viditelnými podvazky na podkolenkách. Pro druhé jednání odehrávající se v hradu nepřátelského Klingsora nezbylo na jevišti místo pro přestavbu scénografie, a tak původní válcovitou knihovnu zbavili knih a vestavěli do ní veliký pestrý kolotoč. Na jevišti nebylo k hnutí a příchody a odchody účinkujících musely probíhat v úzkých prostorách kolem točny. Květinové dívky (zde označeny jako Čarovné dívky), s jejichž pomocí Klingsor narušoval klid rytířů svatého grálu, se změnily v polooblečené dámičky polosvěta Kafkovy doby, kouzelnice Kundry, která se snaží svést Parsifala, vypadala jako krásná usedlejší bordelmamá.
Velmi dobré hudební podobě inscenace patrně nejvíc uškodila totální zastavěnost jeviště, protože veškeré pěvecké partie znějící odněkud shora, které přinášejí do Parsifala kouzlo duchovního nadhledu, zněly tlumeně a nevýrazně. Z domácích pěvců odvedl vynikající výkon Jiří Hájek v roli nemocného krále Amfortase – jeho baryton zněl plně, bohatě, měl krásnou barvu a po herecké stránce odvedl pěvec jako vždy mimořádný výkon. Ester Pavlů se s obtížnou rolí Kundry vypořádala velmi dobře, jen její výšky nepůsobily vždy zcela uvolněně. Klingsor v podání Martina Bárty byl jakýmsi klaunem, kabaretiérem, který svůj hlas bezezbytku pokládal do co nejsilnější možné dynamiky. Americký pěvec Matthew Newlin (je už deset let angažován v berlínské Deutsche Oper), si poradil s titulní rolí Parsifala obdivuhodně, vyhovoval jí i zjevově, vypadal ve svém tmavém kostkovaném pyžamu jako nezkušený mladíček a zcela bez námahy zpíval svěžím jiskřivým tenorem. Stejně kvalitní výkon podal i finský basista Timo Riihonen v roli rytíře Gurnemanze.
V programu k inscenaci se dramaturg Ondřej Hučín podrobně zabývá operou Parsifal ze všech možných úhlů pohledu, úvod jeho textů tvoří rozhovor s režisérem inscenace Andreasem Homokim, v němž mu klade otázky, které by mohly alespoň částečně objasnit režisérův výklad opery.
Dramaturgický plán operního souboru Národního divadla obsahoval pro tuto sezonu Zlato Rýna, prolog tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův a v dalších sezonách měly následovat její další části. Teprve těsně před premiérou Zlata Rýna tiskový odbor opery oznámil, že další části tetralogie uvedeny nebudou z finančních a organizačních důvodů. Homokiho Parsifal se do značné míry míjí se slavnostní atmosférou opery ve smyslu Richardem Wagnerem pojmenované Bühnenweihfestspiel. Není to inscenace, která by měla mít premiéru před Velkým pátkem, tohoto Parsifala by Státní opera mohla hrát kdykoli…
Richard Wagner Parsifal, Slavnostní hra zasvěcení. Premiéra 26. března 2026 v Národním divadle, v budově Státní opery Praha. Dirigent Markus Poschner, režie Andreas Homoki, scéna Frank Philipp Schlössmann, kostýmy Hannah Clark, světelný design Franck Evin, sbormistři Zuzana Kadlčíková, Pavel Vaněk, sbormistři Kühnova dětského sboru Jiří Chvála, Petr Louženský, dramaturgie Werner Hintze. Parsifal Matthew Newlin, Kundry Ester Pavlů, Gurnemanz Timo Riihonen, Amfortas Jiří Hájek, Klingsor Martin Bárta, Titurel Ivo Hrachovec, První rytíř Josef Moravec, Druhý rytíř Miloš Horák, Čtyři panoši Magdaléna Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Marek Žihla, Vít Šantora, Čarovné dívky Barbora Perná, Valeria Pronina, Magdaléna Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Stanislava Jirků, Marie Svobodová, Hlas shůry Jana Sýkorová. Sbor Státní opery, Sbor Národního divadla, Kühnův dětský sbor, Orchestr Státní opery.
Olga Janáčková
Parsifal ve Státní opeře přinesl zklamání. Nedotažený hudebně, místo vykoupení smrt
Státní opera v Praze uvedla v premiéře 26. března novou inscenaci poslední opery Richarda Wagnera – mysteriózního Parsifala, unikátní alegorii Velkého pátku o utrpení, odpuštění a vykoupení, již Wagner vytvořil jako „Bühnenweihfestspiel – Slavnostní jevištní hru o zasvěcení“.
Inscenace vzbuzovala velká očekávání – hudební nastudování bylo svěřeno oceňovanému německému dirigentovi Markusu Poschnerovi působícímu na předních evropských scénách, jenž je vnímán díky svému úspěšnému debutu v Bayreuthu jako wagnerovský dirigent. A režisér Andreas Homoki režíroval všechna ostatní Wagnerova díla včetně Prstenu ve významných operních domech. Očekávání však zůstala nenaplněna. Premiéra přinesla zklamání. Poschnerovo hudební nastudování bylo nedotažené jak v orchestrálních, tak pěveckých partech. A Andreas Homoki zásadně změnil děj a smysl Wagnerova velikonočního mystéria o svatém grálu, zázračné křišťálové misce, z níž pil Kristus při Poslední večeři a do níž stékala jeho krev při ukřižování.
Hlavním hrdinou Wagnerova příběhu z raného středověku je nevinný mladík Parsifal, toužící po rytířském životě a zabloudivší do posvátných míst u hradu Monsalvat, kde vyvolení ušlechtilí rytíři střeží svatý grál a kopí, jímž římský voják probodl bok ukřižovaného Ježíše. Král těchto rytířů Amfortas, syn Titurelův, trpí nezhojitelnou ranou. Kdysi vzal posvátné kopí s sebou do boje proti nepříteli, zlému kouzelníku Klingsorovi, původně také rytíři grálu, který však nesplnil podmínku sexuální čistoty a byl vyloučen. Klingsor proto grál nenávidí, naproti Montsalvatu si vystavěl hrad a Květinové dívky v jeho zahradě sváděly všechny rytíře, kteří grál střežili. Amfortas chtěl tomu učinit přítrž, ale svedla jej krásná Kundry, záhadná žena prokletá za svůj posměch Kristu v jednom ze svých mnoha dřívějších životů, rozpolcená postava ovládaná v klíčových okamžicích Klingsorem. Při jejich milostném aktu se zmocnil Klingsor Amfortasova kopí, bodl ho do boku a způsobil mu stále krvácející ránu. Bolestí trpící Amfortas si nyní přeje zemřít, ale jako král a duchovní vůdce je povinen rytířům svatý grál odhalovat, a ten ho svým zázračným vyzařováním udržuje na živu. Stárnoucí rytíř Gurnemanz vypráví novicům, že Amfortasovo zranění může zhojit a společenství rytířů tak zachránit pouze bezelstný bloud, který zmoudří prostřednictvím soucitu („durch Mitleid wissend, der reine Tor“). V té chvíli se objeví mladík Parsifal, který z nevědomosti zabil jednu z monsalvatských posvátných labutí. Gurnemanz se domnívá, že by Parsifal mohl být oním vykupitelem, ale když mladík nepochopí význam grálu a přijímání chleba a vína v chrámu, odhání ho pryč. Parsifal se vydává na dlouhou pouť. Dostává se do magických zahrad Klingsorových, odolá svodům Květinových dívek i samotné Kundry. Při jejím polibku si uvědomí Amfortasova muka a své vlastní poslání, zmoudří soucitem a od Kundry prchá. Při střetu hodí Klingsor po Parsifalovi posvátné kopí, to se však zastaví ve vzduchu a Parsifal ho uchopí. Učiní jím znamení kříže, Klingsorův zámek mizí a zahrada se mění v poušť. Po mnoha letech putování se Parsifal vrací na Monsalvat. Přichází právě ve chvíli Titurelova pohřbu a vrcholícího Amfortasova utrpení. Setkává se znovu s Kundry a odpouští jí. Zhojí Amfortasovu ránu dotekem kopí a jako nový král odhaluje svatý grál. Kundry, vykoupena pokřtěním a odpuštěním klesá mrtvá k zemi, Amfortas a Gurnemanz vzdávají Parsifalovi hold. Parsifal grálem žehná rytířstvu.
Tématem svatého grálu, jednoho z největších zjevení křesťanské víry, byl Wagner fascinován dlouhodobě. Parzivala Wolframa von Eschenbach četl v 1845, později v 1854 psal o něm Mathilde Wesendonck. Osnovu Parsifala dokončil v roce 1865, dílo komponoval od roku 1877 do 1882. Mystérium svatého grálu a jeho poselství vyjádřil hudebně geniálně.
Orchestr Státní opery je po technické stránce výborně disponován, prokázal to nesčetněkrát. Markus Poschner však jeho potenciál v mnoha ohledech nechal ležet ladem. Jednotlivé nástrojové skupiny zněly nevyrovnaně, nástupy byly občas nejednotné. Na premiéře bylo zjevné, že Parsifal ve Státní opeře by potřeboval ještě čas k dostudování. A to tím spíše, že toto dílo není pro tuzemské orchestry standardním repertoárovým kusem, jako je tomu u orchestrů v německy mluvících zemích, kde Markus Poschner především působí. Melodické linky nebyly dostatečně přehledné, hudební struktura díla zcela zřetelná. Velkolepé předehře chyběla soudržnost, podobně nevýrazná byla i závěrečná část Karfreitagszauber (Kouzlo velkého pátku). Dynamickou škálu dirigent nevyužil zcela, nejčastější bylo silné mezzoforte. Jeho civilní přístup k Wagnerově hudbě postrádal patos a skutečný hudební obsah.
A obsahu zbavil Parsifala i přístup režiséra Andrease Homokiho, zaklínajícího se při vysvětlování své režie Franzem Kafkou a odmítajícího obsah režírovaného Wagnerova díla. Na to, aby se divák v jím převyprávěné opeře aspoň trochu vyznal, je nutné si přečíst jeho názory v programu a v žurnále ND Prolog. „… V Parsifalovi je ještě k tomu velice silná vazba na křesťanskou mytologii – Kristova oběť, kopí, kterým byl proboden, slavnost odhalení grálu, která tolik připomíná křesťanskou mši s odkazem na poslední večeři…. Uff, co s tím….? … …Náboženská víra má samozřejmě také svoje tajemství a nejednoznačnost, ale pro mě je to slepá nikam nevedoucí cesta…“ Homoki konstatuje, že nenachází ve Wagnerově výkladu látky význam. „…Pro věřící křesťany jsou v tom jasné odkazy, mohou to přijmout za své, ale – uff – co ti ostatní?“ říká. Vyřešil to tak, že v duchu svého postoje změnil smysl a charaktery postav, situací a zcela přetvořil závěr. Bez ohledu na text, hudbu a charakter díla.
Děj je režisérem situován do konce 19. století doby. Místo Monsalvatu vidíme obří dřevěný válec zvenčí, je to mohutný archív, knihovna s mnoha dveřmi (scéna Frank Philipp Schlößmann), kde jsou uchovávány nejdůležitější vědomosti lidstva a další vzácnosti, také svatý grál. Místo rytířů se to na scéně hemží identicky vyhlížejícími archiváři a knihovníky v kalhotách s kšandami, dva z nich jako sanitáři ošetřují nemocného hlavního archiváře Amfortase v okachlíkované špinavé špeluňce, Gurnemanz je v civilním baloňáku. Těžce nemocný Titurel nezpívá v 1. dějství neviditelně z pozadí, ale je nevkusně přivezen na jeviště sice živý, ale v rakvi. Parsifal přibíhá v tmavomodrém kostkovaném pyžámku. Kundry v cylindru na šedivých kadeřích splývá s nevýrazným okolím. Čarodějník Klingsor vyhlíží jako klaun či principál z pouti, však má také kolotoč! Květinové dívky v odění grizetek si do Wagnera odskočily zřejmě od Maxima (kostýmy Hannah Clark). Grál zabalen v jakémsi hadru zaniká; v 1. dějství se sice rozzáří na stole, pak už je však nepodstatný až na krátký záblesk v 3. dějství. Opticky nevýrazné posvátné kopí jako by aktérům na jevišti překáželo. Mizanscény nebyly vypracovány přesvědčivě a zásadní momenty děje předvedeny markantně, střet s Klingsorem jen tak nějak proběhl a příchod Parsifalův po letech putování a strádání vyzněl přinejmenším komicky, když se oděn jako voják z 1. světové války objevil s ošuntělým kopím na jevišti. Závěr opery je korunou Homokiho pojetí – posvátné kopí není uzdravující, ale smrtící. Amfortas sám naběhne na jeho hrot, volí dobrovolnou smrt a padá do náruče Kundry. V knihovně jsou prázdné police, odhalení grálu Parsifalem se mihne jen tak mimochodem. Před vnější stěnou tubusu zůstává mrtvý Amfortas, z neznámých důvodů zemře i Gurnemanz, naopak Kundry neumírá, ale bude zřejmě žít ještě další životy. Místo závěrečné hromadné scény požehnání grálem zůstává Kundry osamocená na scéně a voní k bílé květince, kterou ji věnoval Parsifal. Homoki v programu říká, že mu postavy tak, jak je napsal Wagner, v podstatě nedávají smysl. „Amfortas se uzdraví dotykem Parsifalova kopí a on tedy pak najednou… Ale co? Nic mi to neříkalo…je uzdraven, ale králem dál už není, asi tedy jenom někde sedí nebo klečí…“ Že však sebevražda je smrtelný hřích, to Homoki v potaz nebere. Režisér nevěří Wagnerovi, nechce předložit publiku jeho příběh, podává svůj výklad.
Přístup dirigenta a režiséra se promítl do výkonu pěvců. Většina z nich zpívala silově s přehnaně naturalistickým vnějším výrazem, bez potřebné kantilény a hudebního výrazu, srozumitelnost zpívaného textu byla minimální. Výjimkou byl představitel Parsifala, americký tenorista Matthew Newlin, který zpíval uvolněně, plně vyrovnaným znělým tenorem příjemného lyrického témbru. Svému partu dokázal dát celkovou přesvědčivost a jako jedinému mu bylo místy i dobře rozumět. Hlasovými dispozicemi na sebe sympaticky upozornil Timo Riihonen jako Gurnemanz, nicméně skutečný výraz vinou režijního vedení postavě dát nedokázal, podobně jako Martin Bárta v roli Klingsora. Ester Pavlů má pro Kundry vhodný hlas, ve snaze o maximální dramatičnost postavy však nezpívala vždy vyrovnaně, občas pod tónem, forsírované výšky smyly hudební charakter postavy. Jiří Hájek jako Amfortas se snažil dát svému lyrickému barytonu dramatický charakter, ale temnění hlasu šlo na úkor zpěvnosti. Nevýrazným Titurelem byl Ivo Hrachovec. Jako První a Druhý rytíř (respektive sanitáři) vystoupili Josef Moravec a Miloš Horák. Čtyři panoše ztvárnili Magdaléna Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Marek Žihla a Vít Šantora. Značně nevyrovnané byly ansámbly Květinových (v SOP Čarovných) dívek – Barbora Perná, Valeria Pronina, Magdaléna Hebousse, Yukiko Smetáčková Kinjo, Stanislava Jirků a Marie Svobodová tak přeháněly výraz při svádění Parsifala, že jsme se krásného zpěvu od nich nedočkali. Part Hlasu shůry přednesla Jana Sýkorová.
Významné místo mají v Parsifalovi sbory, zde vystupoval současně Sbor Státní opery, Sbor Národního divadla (sbm. Zuzana Kadlčíková) a Kühnův dětský sbor (sbm. Jiří Chvála, Petr Louženský). Provedení sborových partů nebylo ideální, přemíra legata vedla k nesrozumitelnosti textu a jednotvárnosti frází, někdy i k nepřesnostem v nástupech a intonačním potížím.
Nová inscenace Parsifala ve Stání opeře je problematická. Zcivilněná, zbavená majestátnosti, velebného patosu a hloubky obsahu má s Richardem Wagnerem málo společného. Věřme, že hudební stránku lze v reprízách vylepšit a provedení se přiblíží k žádoucí úrovni. Homokiho režie je ovšem nevratná. Ve svémParsifalu vzdává Wagner poctu ne imaginárnímu Bohu, ale památce historické osobnosti Ježíše Krista, jehož ukřižování určilo vývoj lidstva v následujících 2000 letech. Proto je tato opera i nyní v Praze uváděna o Velikonocích. Pro její vyznění je rozhodující její konec. Předkládat divákovi, tak jako Andreas Homoki, že smyslem tohoto veledíla je příběh Kundry s Parsifalem, je absolutně scestné. Uff.
Gabriela Špalková
