Fota Ivan Malý / MHF Pražské jaro.
Pražské jaro 2024 uvedlo ve dnech 28. a 30. května ve Dvořákově síni Rudolfina Smetanovu slavnostní operu Libuše koncertně jako jeden ze svých erbovních projektů k Roku české hudby a ke dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany. Hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša dosud neměl příležitost dirigovat Libuši při jejím divadelním provedení, a tak se ujal tohoto čestného úkolu podle svých slov tím raději. Ač diriguje opery ve světě a stane se příští rok hudebním ředitelem Royal Opera House, Covent Garden v Londýně, u nás je jako operní dirigent znám pouze z inscenace Rusalky režírované Jiřím Heřmanem v pražském Národním divadle (2009) a také, s týmž režisérem, z uvedení Janáčkova Mrtvého domu a Glagolské mše v Národním divadle Brno (2022).
Musím upřímně přiznat, že koncertní uvedení oper není mým šálkem čaje, protože mám vždy intenzívní pocit, že dílo určené k divadelní realizaci není úplné, pokud je omezeno pouze na svou hudební podobu. Dirigent Jakub Hrůša pochopitelně připravil dokonale orchestr, pro sborový part zvolil Pražský filharmonický sbor do detailů nastudovaný sbormistrem Lukášem Vasilkem a vybral si (zaštítěn vedením Pražského jara) sólisty, kterým s důvěrou svěřil pěvecké party. Musel především počítat s tím, že v Rudolfinu bude Česká filharmonie zvukově hendikepována nutností podřídit svou znělost pěveckým možnostem sólistů a typické akustice Dvořákovy síně. Každý operní skladatel přece počítá s tím, že je orchestr ponořen pod jeviště a jeho dynamiku je tedy možné koordinovat v divadle mnohem snadněji než v koncertním sále. Domnívám se, že právě Smetanova Libuše, jejíž uvádění určil skladatel pouze k vzácným příležitostem, obsahuje mnoho míst, které mají znít slavnostně, vyžadují často silnou dynamiku, a jsou v tomto ohledu komplikovaným akustickým úkolem. Navíc jsem si při sledování divadelní inscenace Smetanovy Libuše nikdy neuvědomila, kolik hudby je například podřízeno doprovodu funkčně určenému pro nástup a odchod sboru. A to téměř vždy ve slavnostním, pomalejším tempu. Tyto pasáže pochopitelně nepatří při koncertním provedení k těm nejatraktivnějším. Na druhé straně právě v těchto místech mohl dirigent naplno pustit dynamiku orchestru. Byly to ty nejméně přesvědčivé části, které nabývaly jakousi dynamicky jednotnou plošnost.
Myslím si, že při prvním jednání chyběla vizuální složka operního díla snad nejvíce. Jde o dramatickou expozici, v níž se jednotlivé postavy a jejich příběh teprve představují. Druhé jednání je živější, dramatičtější a koncertní provedení v Rudolfinu náhle výrazně ožilo. Ovšem také díky výkonu Adama Plachetky jako Přemysla. Přece však při nutnosti téměř neustále tlumit orchestr, aby nekryl zpěváky, byla dirigentova role velmi obtížná. Vždyť pěvci stáli (jako obvykle) těsně před orchestrem a sbor byl na empoře Dvořákovy síně u varhan přece jen akusticky omezen. Ansámblové a sborové scény orchestr i tak přehlušoval, ovšem bez skutečných dynamických vrcholů by dílo pochopitelně vyznělo málo přesvědčivě.
Sólisté byli vybráni podle jejich divadelních zkušeností s touto operou, až na jedinou výjimku, jíž byla představitelka Libuše Kateřina Kněžíková. Její kvalitní pěvecký výkon nebyl překvapením. Umělecká cesta této pěvkyně je cílevědomá, Kněžíková si neustále klade další a další obtížné úkoly a setkává se s velmi kladným přijetím nejen posluchačů a diváků, ale také oficiálních institucí. Na tiskové konferenci k tomuto projektu řekla, že si byla vědoma, že její hlas není dramatickým sopránem, pro který skladatel tuto roli psal, ale domnívá se, že také lyrický hlas může part Libuše zvládnout na patřičné úrovni, jak ostatně svého času dokázala Gabriela Beňačková. Ano, má jistě pravdu a má pravdu i v tom, že bez výrazné podpory dirigenta Jakuba Hrůši by se do podobného úkolu nemohla odpovědně pustit. Dokázala, že tuto roli nejen zazpívá, ale dá jí i jemný a důstojný lidský rozměr. Naštěstí má Kateřina Kněžíková vedle sebe v roli Přemysla svého zákonitého manžela Adama Plachetku, který se stává respektovaným smetanovským pěvcem. Navíc je k ní typově krásně kontrastní nejen svým fyzickým vzhledem, ale také pěveckými kvalitami, které bez problémů zvládají záludnosti zvukové síly České filharmonie. Ve druhém jednání získalo koncertní provedení díky němu na přesvědčivosti. Sólistické obsazení odpovídalo požadavkům jednotlivých rolí, mimořádné vypětí však způsobilo zejména v partu Krasavy, ale také u sboru, častou nesrozumitelnost textu. Jinak byla Alžběta Poláčková Krasavou tak, jak má být. Martin Bárta byl vcelku poklidným Chrudošem, který pečlivě dbal o co největší znělost svého hlasového projevu, Radovana zpíval víc než spolehlivě Jiří Brücker, úspěšnou Radmilou byla Václava Krejčí Housková, Jan Šťáva dobře znějícímLutoborem a Richard Samek Šťáhlavem.
Pražské jaro oslavilo Bedřicha Smetanu zajisté důstojně a kvalitně podle specifických požadavků dirigenta Jakuba Hrůši, ale, musím zdůraznit a znovu zopakovat, že koncertní provedení operního díla vždy značně umenšuje jeho působivost. Nemohu se zkrátka smířit s vtipným výrokem pana dirigenta Hrůši na tiskové konferenci, že pokud se na jevišti operního divadla děje něco takového, že divák raději zavírá oči a jen poslouchá, pak může být koncertní verze opery vítanou možností. Nedá se nic dělat, je to přesně tak, že divadelní podoba opery je jediným možným skutečným provedením díla a pan Hrůša to sám více než dobře ví, protože jinak by se nikdy nemohl stát designovaným hudebním ředitelem opery v londýnské Covent Garden. Ví, že v žádném případě není totéž, když divák v divadle dobrovolně (nebo raději) zavře oči, anebo, když je mu pohled na divadelní podobu opery zcela odepřen… (Psáno z koncertu 28. května 2024.)
