Jednou z nejsympatičtějších múz řecké mytologie byla Erató. Francouzská nahrávací společnost Erato Records byla založená v roce 1953 jako Erato Disques SA Philippem Lourym za účelem propagace klasické hudby. Původně šířila hlavně lásku k Francii. Brzy však začala rozšiřovat spektrum zájmu a stal se z ní vážený label pro fajnšmekry, který velmi pečoval o stylovost a pečlivě vybíral interprety.
Po pohlcení malé firmy megafirmou Warner Music, se ledacos změnilo. Americký vlastník ponechal něco z dramaturgického konceptu, ale snaží se zaujmout (a vydělávat) i netradičními projekty, které překvapují nebo nahlížejí daný obor jinak. Z tohoto rodu jsou i následující novinky.
Už nějaký čas považuji třiatřicetiletého varšavského rodáka Jakuba Józefa Orlińského za nejzajímavějšího kontratenoristu současnosti, navíc velmi kreativního tanečníka. Jeho interpretace baroka je svou virtuozitou a emocionalitou jedinečná. Jenže poslední jeho nahrávka #LetsBaRock pro Erato mě hodně překvapila. Vytěžování baroka je docela častou berličkou světa jazzu a popu, někdy to bývá něčím přínosné, někdy špatné. Jistě si vzpomenete na barokní pop 60. a 70. léta a osobnosti jako Collegium Musicum, The Zombies, Arcade Fire, Bon Iver, Woodkid, či svým způsobem i The Beech Boys. Tzv. barokní pop se vyznačuje bohatou melodikou a instrumentací s prvky tu folku, symfonického rocku, art rocku, psychedelického popu apod. Jenže tady je to dost jiné. Fúze mezi klasikou a „zbytkem světa“ jsou jen málokdy objevné, originální, přesvědčivé a interpretačně mimořádné. Při vší úctě jsem se s tím nesetkal v tomto století ani u Plachetky, Kožené, von Otter, Fleming…
Introdukce, Toccata 1 a Finale v #LetsBaRock jsou sice krotce rockové, ale v ostatních písních je vždy pevný melodický základ, který je volně, jakoby improvizačně přetvořen do nového tvaru. Oním základem jsou melodie barokních mistrů – Faga, Purcella, Monteverdiho, Händela a Vivaldiho, přičemž kvantitativně převažuje Purcell. Téměř vždy začíná více či méně citovaným originálem, ale dramatickým vývojem se dostane do současného světa jazzu, svobodné improvizace, art popu, minimalismu, v jednom případě dokonce i s prvky rapu. Je to velmi komorní deska plná emocí. Nad tím vším kraluje jedinečný hlas pana Orlińského a novotvorný zvukový design. V nové podobě Monteverdiho písně Zefiro Torna z cyklu Scherzo musicali s ním báječně spolupracuje sopranistka Madison Nonoa. Aktivním backgroundem mu je pianista, aranžér a přítel Alexander Dębicz. Pro úplnost připomínám spolupráci basisty Wojciecha Gumińského a hráče na bicí Marcina Ułanowského. I když jsem mimo sféru klasické hudby poměrně konzervativní člověk, takováto fúze byla pro mě objevným zážitkem. Velmi doporučuji!
Generačním souputníkem Orlińského je Brit Huw Montague Rendall. Mimořádně talentovaný barytonista – v celém rozsahu hlasově vyrovnaný, schopný neuvěřitelných mezzavoce i sonorních forte. Byl obdařen lahodným hlasem, který je schopen (jistě i díky přirozené inteligenci) věrohodně vyjádřit jakoukoli emoci. V jakých hudebních krajinách rozjímá? Vybral si Thomase (Hamlet), Gounoda (Faust, Romeo a Julie), Korngolda (Mrtvé město), Brittena (Billy Budd), Duparca (Chanson triste), Mozarta (Figaro, Don Giovanni, Kouzelná flétna), Messagera (Monsieur Beaucaire), Rodgerse (Carousel). Úkrokem do světa písní jsou ukázky ze dvou cyklů Gustava Mahlera – Lieder eines fahrenden Gesellen a Rückert-Lieder. Vše zpívá vkusně, emoce zbytečně nepřehání a syntéza hudby a slova je velmi dobrá. Mimochodem totéž lze napsat i o Papageně Elisabeth Boudreault a dětských hlasech v Kouzelné flétně (Oliver Barlow, Sam Jackman, Benjamin Gilbert). Vydavatel tedy pamatoval téměř na vše. Jen doprovod mohl být kvalitnější. Opéra Orchestre Normandie Rouen, vedený dirigentem Benem Glassbergem, je dobré provinční těleso, ale na takovouto pěveckou hvězdu nemělo. Je to podobné jako kdyby měl na CD Magdaleny Kožené Českou filharmonii nahradit orchestr pražského Národního divadla. Přijal bych Duparca či Rodgerse, ale Mahlera rozhodně ne.
Luboš Stehlík
