Smetanova Čertova stěna je jednou z inscenačně nejsložitějších oper, přinejmenším z výběru oper českých. V Brně ji naposled uvedli před čtyřiceti sedmi lety v roce 1979. Už samotný vznik opery probíhal poměrně dramaticky, libretistka Eliška Krásnohorská v neustávajícím kontaktu se skladatelem kolísala mezi komikou a vážností a skladatel zacházel s jejím textem, byť i s jejím souhlasem, značně volně. Výsledek byl, jak to už u některých Smetanových oper bývá, nejednoznačný, spíše nepříliš komický.
Fota Marek Olbrzymek / Národní divadlo Brno.
V brněnském Národním divadle vznikla inscenace Jiřího Heřmana, která se zvláštním způsobem vrátila k době, kdy žil Vok Vítkovic, pán z Růže. Před závorku vytkla architektonické prostředí cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě a nález staré knihy, zjevně Březanovy Historie rožmberské z počátku 17. století. Jako bychom události sledovali jejím prostřednictvím s pomocí jakéhosi krasohledu inspirovaného snad i Orffovou skladbou Carmina burana, některé výjevy nabývají až satirické podoby. Například Katuška je v Jarkově snu ovlivněna psychotropní látkou (durmanem) a žene se jevištěm s výkřiky, nesena nad hlavami mnichů, kostlivců. Režisér Jiří Heřman vidí průběh děje opery prismatem člověka, který pojímá život jako neustálé pronikání dobra a zla. Pro něj neexistuje prudký kontrast mezi Rarachem a mnichem Benešem, mezi vážností a komikou, obojí je pouze jednou stranou téže mince. Mniši loví kapry v orchestřišti, komiky zůstává ušetřena jen Hedvika oděná do jednoduchých šatů „děvy siré“ – kostýmy se paní Zuzaně Rusínové opět velmi povedly.
Scénografie Dragana Stojčevskiho je architektonická, výrazně mobilní. Skříně, knihovny, lavice jsou často v pohybu, jakýsi zárodek Čertovy stěny vytvoří mezi dvěma dámskými sbory ve třetím dějství diagonální přehrada z kostelních lavic, mniši-kostlivci odnášejí obří svazky knih mimo jeviště na stavbu té pravé Čertovy stěny, která způsobuje náhlé zvyšování vodní hladiny, již vidíme (spolu s plujícími kapry) za obřím kostelním oknem.
Dirigent Robert Kružík respektuje převratnou, barvitou, moderní podobu Smetanovy poslední dokončené opery, spolupracuje na neobvyklé inscenaci, vytváří velké kontrasty tempové, dynamické, barevné, architektonické. Podporuje sólisty a dobře připravený sbor (sbormistr Martin Buchta), všichni společně budují to pestré, v Heřmanově pojetí rádoby komické Smetanovo dílo. Pomáhá jim v tom nápaditá choreografie Marka Svobodníka. Sólisté i sbor první premiéry splnili svůj pěvecko-herecký úkol na výbornou. Pan Vok Romana Hozy, vznášející se Rarach Jana Šťávy v kostýmu kostlivce (podobně jako jeho pekelná rota), který vede loutku Beneše v podobě marionety, bílí a tmavomodří mniši, dívky v bílo-béžových oděvech, mladistvý Vok čtyřicátník, snad až příliš komický Michálek Víta Noska. Obsazení druhé premiéry je prý stejně kvalitní – nepochybuji o tom.
Národní divadlo Brno, Janáčkova opera, se nebojí vkročit na nevyzkoušenou půdu, a to je jistě dobře. Domnívám se, že si nová podoba Čertovy stěny své nadšené obecenstvo určitě najde – ostatně už to premiérové tleskalo ve stoje.
Bedřich Smetana: Čertova stěna, libreto Eliška Krásnohorská, premiéra 6. února 2026 v Janáčkově divadle Národního divadla Brno. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie a světelný design Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, choreografie Marek Svobodník, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Martin Buchta, videoprojekce Dominik Žižka. Vok Vítkovic z Rožmberka – Roman Hoza, Záviš, jeho synovec – Václava Krejčí Housková, Jarek – Daniel Matoušek, Hedvika ze Šauenburku – Kateřina Kněžíková, Michálek, hradní – Vít Nosek, Katuška, jeho dcera – Lenka Máčiková, Beneš – David Szendiuch, Rarach – Jan Šťáva, Mnich – Jan Klindera. Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno, tanečníci.
