Jan Bartoš (1981) s úsměvem říká, že kdyby nebyl klavíristou, chtěl by být dirigentem, cellistou nebo výtvarníkem. Nicméně vzdávám chválu osudu či bohu, že je pianistou. Je totiž nejen členem nejužší české klavírní elity, ale v určitém repertoáru je zralou součástí i elity mezinárodní. Na podzim by měla vyjít nahrávka hudby Beethovena a Rejchy, doufám událost roku.
Foto Marek Bouda.
Dovolím si být neformální a lidský. Jene, čeká vás významný koncert, možná jeden z nejdůležitějších ve vaší dosavadní kariéře – na Pražském jaru zahrajete, možná v Praze poprvé, Beethovenův Pátý klavírní koncert. Navíc budete opět spolupracovat s Petrem Popelkou a poprvé vás doprovodí Vídeňští symfonikové.
Petr Popelka a Jan Bartoš natáčejí ve studiu Českého rozhlasu koncert Antonína Rejchy.
Předpokládám, že se velmi těšíte. Jak vnímáte tento projekt a proč jste nakonec změnil číslo koncertu a místo méně známého opusu zvolil naopak možná až příliš známé dílo?
Ano, je to bezesporu jeden z nejdůležitějších koncertů v mém životě. Vídeňské symfoniky znám již od dětství z nahrávek a hrát s tímto orchestrem zrovna „jejich“ Beethovena je pro mě velká čest. Beethovenův Pátý klavírní koncert budeme nahrávat pro vydavatelství Supraphon, a ke změně repertoáru došlo po debatách mezi mnou, Petrem Popelkou, Vídeňskými symfoniky, Pražským jarem a Supraphonem. Hlavním důvodem změny je dramaturgie alba, kdy se vedle Beethovenova Pátého koncertu objeví Klavírní koncert Es dur Antonína Rejchy, který psal ve Vídni v době, kdy se přátelil s Beethovenem. Oba zkomponovali klavírní koncert Es dur, zatímco Beethovenův je slavný, ten Rejchův myslím téměř nikdo nezná, i když je pozoruhodný.
Jak vidíte Beethovenův Pátý klavírní koncert, jaké mu přisuzujete místo v jeho díle, v čem bude váš výklad jiný než například Alfreda Brendela, který vám je blízký?
Pátý klavírní koncert je významnou skladbou v Beethovenově díle. Jelikož věděl, že kvůli zhoršujícímu se sluchu již nebude moci dílo premiérovat, proměnila se zcela jeho práce s partiturou. Beethoven zde vytvořil zcela nový koncept rovnocenného vztahu mezi klavíristou a orchestrem. Naplno využil inovací, které přinesl technický rozvoj nástrojů té doby, což se odrazilo jak v klavírním partu, který je neskutečně velkoryse pojatý, tak v orchestraci, kde se nebál zapojit silnější dechovou a smyčcovou sekci, protože už nehrozilo nebezpečí, že by klavíristu přehlušily. Jedná se také o jeho nejdelší klavírní koncert, čtyřicetiminutový klavírní koncert byl v té době úplné novum. Na Beethovena poté navázal až Brahms. Poprvé zde nedává sólistovi svobodu hrát vlastní kadence. Již úvod koncertu je stylizován jako kadence, ale nejsou to jen rozložené rozklady a stupnice, jak by se mohlo zdát, je v ní představen již tematický materiál díla. Alfred Brendel má nejméně čtyři nahrávky, které jsou ale velmi rozdílné.
Beethovena nahraje Supraphon a datem vydání bude snad podzim tohoto roku. Jako mimořádný počin mi přijde, že Beethovenovi bude dělat na albu partnera Rejcha. Možná se mýlím, ale myslím si, že je to dramaturgický unikát. Rejchu jste již zmínil, nicméně povězte mi, proč jste zvolil jeho Klavírní koncert Es dur a jak se díváte na tento opus, jakou má pozici v jeho díle a čím je zajímavý?
Ano, půjde o vůbec první nahrávku Rejchova klavírního koncertu v originální podobě. Poslední léta mě osobnost a dílo Antonína Rejchy velmi zajímá. Je to neprobádaný autor, který napsal mnoho velmi krásné hudby. Rejcha se o svoji vlastní propagaci a popularitu svých děl nestaral, za jeho života se většina jeho děl neprovedla a po smrti se na jeho hudbu zapomnělo úplně. Byl vnímán jako významný teoretik a učitel, protože kromě zásadních teoretických spisů vyučoval celou generaci slavných francouzských skladatelů a hudebníků, například Berlioze, Césara Franka a Gounoda, kteří ho měli v nejvyšší úctě. Také u něj soukromě studoval Liszt. Až před třiceti lety se začal o Rejchu hudební svět znovu intenzivně zajímat i jako důležitého skladatele.
Jeho klavírní koncert se nedochoval celý. Když jsem se dočetl, že se před pár lety ve Francouzské národní knihovně našla chybějící závěrečná část, nesmírně mě to zaujalo. Rejcha dokázal v tomto koncertu propojit minulost, styl své doby a zároveň předjímal romantismus. V díle najdeme i pro něj typické bizarnosti – náhlá zpomalení uprostřed fráze či prodloužené pauzy. V druhé větě slyšíme fúzi barokních recitativů a romantických kantilén, třetí věta je plná humorné invence.
V roce 2023 jste vydal u Supraphonu hudbu Kabeláče, letos to bude Rejcha. Oba dle mého mínění skvělí evropští skladatelé, pro nemálo lidí druhořadí komponisté. Chcete tedy objevovat polozapomenuté, málo hrané?
S Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou jsme natočili Klavírní koncert Viktora Ullmanna. Poprvé jsem tento koncert slyšel v roce 2005 v amsterdamském Concertgebouw s Garrickem Ohlssohnem, a pomyslel jsem si, jak skvělá hudba to je! V 90. letech se u nás skladatelé jako Ullmann, Haas, Krása a Schulhoff uváděli častěji než teď, tenkrát hlavně díky tehdejšímu šéfdirigentovi České filharmonie Gerdu Albrechtovi. Na druhou stranu mám pocit, že tato hudba musí být konečně „osvobozena“ z ghett a koncentračních táborů, kam byli tito lidé během války násilím zavlečeni. Mělo by být běžně zařazovat je do standardních programů, nikoli pouze pod hlavičkou „Hudba z Terezína“, či při výročích spjatých s Druhou světovou válkou.
S Jakubem Hrůšou.
Patříte nesporně k české klavírní elitě. Nicméně konkurenční boj doma, a hlavně ve světě je hodně ostrý a nemilosrdný. Uživí se v dnešní podivné době klavírista sólovým hraním?
Většina klavíristů se vedle sólové dráhy věnuje i pedagogické či organizační činnosti. Já sám od roku 2020 působím na klávesové katedře HAMU a vedu mezinárodní festival Prague Music Performance. Nedělám to ale kvůli „uživení se“, ale kvůli tomu, že mě to moc baví a naplňuje.
Povězte mi, na co se v sezoně 2025/26 nejvíce těšíte?
Na recitál 7. února 2026 v rámci Světové klavírní tvorby ve Dvořákově síni Rudolfina, kdy provedu Beethovenovy poslední tři sonáty. A na Janáčkův Zápisník zmizelého s Pavlem Černochem a Bellou Adamovou.
Na závěr téměř bulvární otázka: Kdyby z vás osud či Bůh neučinil pianistu, čím byste chtěl být?
Pokud bych mohl zůstat hudebníkem, vybral bych si dirigování nebo violoncello. Pokud bych musel opustit oblast hudby, toužil bych stát se výtvarníkem.
Luboš Stehlík
