Zvláštním rozměrem hudby, v klasické oblasti bohužel skromným, je v různých varietách humor. Projevuje se roztodivně, od vtipných textů a parodií až po nečekané harmonické a rytmické zvraty. Může to být jemné plynulé vtipkování nebo dramatický výbuch smíchu. Humor v hudbě je subjektivní a závisí na vkusu posluchače. V minulých staletích jej najdeme v hudbě hojně – v renesanci (viz slova Machauta, že hudba je věda, která vybízí k smíchu, zpěvu a tanci), kouzelné hříčky a parodie v barokní hudbě, roztodivnosti v hudbě klasické (například Mozart musel být velkým komikem), dokonce i romantismus potácející se často ve vlnobití emocionality si našel místo pro vtip a nadsázku (Rossini, který vedle mnoha humorně laděných partů ze svých oper napsal například Duet dvou koček). Obzvláště blízké mi vždy byly proměny humoru, satiry, ironie či nadsázky ve 20. století – Martinů, Šostakovič, Stravinskij, Satie, který se považoval ne za skladatele, ale kavárenského povaleče…, Bernstein, jenž se věnoval humoru jako komponista i propagátor hudby. Dlužno dodat, že česká hudba nikdy nepřekypovala humorem či satirou a bohužel nemám pocit, že současná produkce skladatelů by měla přehršli geniálních molekul humoru. I když se možná mýlím: Ilja Hurník: Jak se kontrabas zamiloval, František Chaun: Příběh zeměměřiče K. Hudba pro orchestr, Vít Zouhar: Co všechno se může tangu také stát, Miroslav Klega: Výpověď osamělého pěšáka.
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
Úplně jiným levelem byl tvar humoru na Dvořákově Praze. Je to špičkový festival, u něhož se očekává, že do jeho časoprostoru vstupujeme vážní až zadumaní. O to víc překvapí, že umělecký ředitel Jan Simon byl tak odvážný, že koupil „zajíce v pytli“ a přivezl do metropole světově proslulou dvojici Igudesman – Joo, kteří přivezli do Dvořákovy síně Rudolfina speciálně vytvořený projekt Sound New World, doplněný v druhé části pel melem ze starších projektů. Viděl jsem je živě poprvé a show, které jsem byl 11. září svědkem, přesáhla vše, co jsem v životě zažil. Byly v tom scherzo, burleska, capriccio, divertimento, humoreska, hyperbola, cimermaniáda a mohl bych vršit další epiteta.
Ve světě často vystupují jako svébytná dvojice, do Prahy přivezli The Limitless Orchestra – nějakých dvacet mladých hudebníků a hudebnic, schopných orgiasticky hrát na vícero nástrojů, zpívat i tančit na úrovni, jakou jsem dosud neznal (houslista, který zpívá znělým falzetem árii o měsíčku, houslista, jež skvěle tančí i bubnuje, flétnistka skvěle hrající Panovu flétnu i fujaru, tubista hrající a zpívající dvojhlasně začátek Larga…).
Nejdříve několik slov o enterteinerech. Aleksej Igudesman (1973) je německo-rusko-židovský houslista a bavič, s výborným školením a zajímavou historií (hrál s Kremerem, Jansen, Rachlinem, Repinem, Mullovou, spoluzakladatel Music Traveler. Hyung-ki Joo je britsko-korejský pianista, bavič, skladatel s neuvěřitelným záběrem. The Limitless Orchestra své dechberoucí muzikantské projekty pozvedává do výšin světové zábavy improvizacemi a originálními choreografiemi a režiemi (v Praze byl jejich autorem Ferdinando Chefalo).
O pražském projektu je těžké psát. Jednak nejsem multiodborník, jednak mi na to slovní zásoba nestačí a navíc možná víc než fráze jsou lepší oči fotografa… Základem byla samozřejmě hudba Novosvětské – témata všech vět či podstatná část „měsíčního“ Larga, ale i úryvky jiných skladeb, například Romantické kusy nebo zmíněná Rusalka. Nicméně byl z toho hudebně taneční pel mel Ameriky, Evropy i Afriky – country, salsa, samba, gospel, irský step, jazz, rock, techno, film (Piráti z Karibiku, Titanic, Statečné srdce), Eliška i Brahms, Sting i Farinelli, valčík i passacaglia, valčíkový svět Johanna Strausse… V crazy show jsou schopni proměnit v humor cokoli. (Uměli by si udělat legraci z Trumpa?) Byly to téměř dvě hodiny fyzicky neskutečně náročné show, kdy se mi těžko dýchalo.
V programu Jan Simon napsal věty, s nimiž nelze než souhlasit: „Srdcem večera je Novosvětská, kterou Igudesman a Joo rozebrali na součástky – české nápěvy, americké spirituály – a znovu ji složili do pestré hudební koláže… Pražská premiéra Sound New World není koncert, ale hudební oslava bez hranic.“ Podtrhl bych poslední slovo, protože hudba nemá pro oba enterteinery hranice. Je to humor 21. století (na rozdíl od humoru století 19. v podání Andreé Rieua.) Ale je natolik originální a náročný, že jakákoli nápodoba by vyzněla trapně.
Jsem rád, že jsem mohl něco takového prožít. Jakkoli jednotlivci by se coby sólisté, včetně leaderů, živili v klasické klasické hudbě možná těžko, coby homogenní tým jsou vskutku výjimeční! Byl to projekt, za nějž jsem festivalu vděčný a budu na něj velmi dlouho vzpomínat. Nicméně rád se zadumaně vrátím k původní hudbě a Měsíček si raději poslechnu z nahrávky Renée Fleming než od crazy kontratenora.
Luboš Stehlík
Fotogalerie:
