Pro zahajovací koncert cyklu Světová klavírní tvorba (Rudolfinum, 25. 10. 2025) se podařilo FOKu angažovat Yefima Bronfmana, jednoho z nejproslulejších současných pianistů.
Fota Petr Chodura / FOK.
Bronfman se narodil v Taškentu, kde prožil dětství. Když mu bylo patnáct, emigroval s rodinou do Izraele. Po studiích na umělecké fakultě Telavivské univerzity pokračoval u předních amerických klavírních pedagogů na Julliard School, Marlboro School of Music a na Curtis Institute of Music. Pro českého posluchače je určitě zajímavé, že byl také po dva roky soukromým žákem Rudolfa Firkušného, kterého vnímal jako „perfektní příklad evropského gentlemanství“.
Roku 1991 se Bronfman stal držitelem prestižní Avery Fisher Prize, udělované nejvýznamnějším americkým instrumentalistům, a o šest let později získal čestný doktorát na Manhattan School of Music. V roce 1997 dostal cenu GRAMMY za kompletní nahrávku všech tří Bartókových klavírních koncertů, kterou pořídil s finským dirigentem Esa-Pekkou Salonenem a Losangeleskou filharmonií. Umělec vystupoval na nejznámějších světových koncertních pódiích, účinkoval s nejslavnějšími orchestry a dirigenty a je i respektovaným komorním hráčem. Pro Prahu si Bronfman připravil atraktivní program sestavený z děl, jež se těší oblibě jak u pianistů, tak i u posluchačů.
V úvodu večera zazněla půvabná Arabeska C dur, op. 18 Roberta Schumanna. Bronfman ji hrál klidně, tiše, okouzlujícím měkkým tónem, téměř jako nějaké poetické Debussyho preludium. Jen tu a tam, pro oživení a zpevnění hudebního toku, odpíchl jednotlivý basový tón. Zajímavé byly nápadité tempové výkyvy v obou mollových epizodách. Z celé skladby přímo dýchala biedermeierovská idyla a pomalá coda se pod klavíristovými prsty rozplynula do ticha jako příjemný sen.
Za intimní Schumannovu Arabesku zařadil umělec dílo naprosto jiného ražení: velkolepou pětivětou Sonátu č. 3 f moll, op. 5 Johannesa Brahmse. Skladba má orchestrální nástrojovou fakturu a takřka symfonické rozměry. V šesti taktech efektního akordického úvodu první věty nechává Brahms postupně rozeznít klaviaturu přes šest a půl oktávy – od kontra C až po čtyřčárkované f. Bronfman je hrál rázně, překrásně znělým a neuvěřitelně měkkým forte, zatímco v klidném vedlejším tématu jsme mohli obdivovat klavíristovu jemně modelovanou, širokodechou kantilénu. V celé této větě Bronfman skvěle pracoval s dramatickými kontrasty. Nad pomalou druhou větu vepsal Brahms tříveršové motto, jež začíná slovy „Der Abend dämmert, das Mondlicht scheint“ (Večerním šerem září luny svit). Bronfman nejenže tuto větu nádherně rozezpíval, ale ve dvou částech, kde melodii doprovázejí ostinátní šestnáctiny, mu klavír zněl tak něžně a stříbřitě, že opravdu evokoval měsíční svit. Nic podobného jsem v této větě nikdy nezažil. Scherzo bylo lehce přízračné a pianista v něm dokonale převedl svou báječnou „velkou“ techniku i perfektní rytmické cítění. Následující Intermezzo – s podtitulem Rückblick (Pohled zpět) – vychází motivicky z druhé věty Sonáty. Skladatel ho však tentokrát stylizoval ne jako zasněné nokturno, ale jako smuteční pochod. Z Bronfmanových temných tympánových figur v levé ruce až mrazilo v zádech. Finální věta je z celé Sonáty myšlenkově nejkomplikovanější a technicky nejnáročnější a umělec tu dokázal díky svým enormním technickým schopnostem využít „orchestrálních“ vlastností klavíru v nejvyšší možné míře. Z celé věty – počínaje lehkonohým hlavním tématem – vyzařoval optimismus, který v codě přerostl až v euforii.
Po skladbě naplněné romantickými emocemi nabídl Bronfman publiku hudbu z úplně jiného soudku – druhý sešit Debussyho Images (Obrazy). Autor do něho zařadil tři skladby s programními názvy: Cloches à travers les feuilles (Zvony pronikající listím), Et la lune descend sur le temple qui fut (A luna sestupuje na bývalý chrám)a Poissons dʼor (Zlaté rybky). Ale popravdě řečeno, v Bronfmanově pojetí nešlo ani tak příliš o „obrazy“. Umělec tu především kouzlil s barvami – a bylo to opojné! Barevné plochy měkce světélkovaly, rozplývaly se, opalizovaly, prolínaly se jedna v druhou, tajemně zářily, jiskřily, hladily, vlnily se a mihotaly v netušených, nepopsatelných a stále nových a nových odstínech a kombinacích. A všechna ta barevná nádhera byla tu a tam ještě navíc ozvláštněná špetkou exotického koření. Bronfman sice není považovaný za specialistu na impresionismus, ale přinejmenším druhý sešit Debussyho Images hraje jedinečně.
Svůj recitál uzavřel klavírista Prokofjevovou Sonátou č. 7 B dur, op. 83. Není pochyb, že ji vnímá jako dokonalý kontrast k pohodovému biedermeieru, k brahmsovské velké romantice i k debussyovské impresionistické barevnosti. Úvodní věta měla v jeho podání ostře vykreslené kontury, místy byla sršatá, místy ironická, místy však natolik dramatická, že připomínala spíš operní představení. Hlavní téma volné věty je v podstatě idylické a Bronfman ho přednášel s téměř „kavárenskou“ uvolněností a bezstarostností. Ve střední části této věty odkryl pak pozoruhodné dramatické momenty, které hrál s takovým nasazením, jako by šlo o život. Následující rozsáhlá plocha pomalého půltónového ostinata, která se objeví před návratem hlavního tématu, zněla v klavíristově pojetí jako bolestný nářek. Korunou této skladby a korunou celého Bronfmanova recitálu se stala finální věta, pověstná svou mimořádnou technickou náročností. V mnohém je „řeč“ této věty blízká rockové hudbě a Bronfman si její rytmickou pulsaci viditelně vychutnával. Závěrečná gradace byla natolik strhující, že zdvihla posluchače ke standing ovation. A klavírista zahrál ještě dva přídavky: nejprve lyrický Čajkovského Říjen z cyklu Roční doby a na závěr se znovu blýskl svou famózní technikou v proslulém druhém čísle Lisztových Grandes études de Paganini. Yefim Bronfman v Praze jen opět potvrdil, že patří k nejzářivějším hvězdám pianistického nebe.
Věroslav Němec
