Benjamin Bernheim. Reflexi několika letošních pěveckých novinek začnu Benjaminem Bernheimem. Devětatřicetiletý francouzský tenorista patří dle mého mínění mezi nejkvalitnější tenorové hlasy současnosti. Má nádherný lyrický volumen, je flexibilní, inteligentní, vzácně kvalitní messa di voce a jeho symbióza hlasu a textu je pozoruhodná. A navíc miluje komorní svět písní, což také není u operního tenoristy běžné.
Nahrává pro Deutsche Grammophon, kde si dokáže prosadit, podobně jako kdysi například Magdalena Kožená, zhmotnění svých snů. Svému prvnímu písňovému albu dal název Douce France, Mélodies & Chansons, melodie z 19. století a šansony 20. století. Na klavír ho doprovází Carrie-Ann Matheson, nejen zkušená pianistka, ale i dirigentka a učitelka. Bernheim zkoumá francouzský romantismus v dílech Berlioze, Chaussona a Duparca, kde si je vědom jejich nuancí. Specifika hledá v klasických šansonech Brela, Kosmy a Treneta. Hravě přepíná mezi žánrovými rejstříky se stejnou elegancí a „pružnou bezproblémovostí“. Několik umělců se v poslední době rozhodlo do svého programu francouzských melodií přimíchat různé písně, čímž zdůraznili určitou formu kontinuity mezi těmito dvěma žánry a zrušili hranice mezi tzv. „vážnou“ a „populární“ hudbou. Příkladem může být třeba album Anne Sofie von Otter vydané v roce 2017, také s názvem Douce France, v němž mezzosopranistka předvedla na prvním disku antologii francouzských melodií a na druhém nabídla své interpretace Moustakiho, Legranda, Ferrého, Kosmy ad. V písních vybraných pro tento program (Les feuilles mortes, Douce France a Quand on n’a que l’amour) se Bernheim pečlivě vyhýbá nástrahám, které čekají na každého klasického zpěváka, který se pokouší o dobrodružství tohoto lehčího repertoáru: hlas není nikdy přehnaně operní, zato se vyznačuje jistou flexibilitou, nonšalancí a rafinovaností (zjemnění nuancí, dikce). Znám jen málo operních pěvců, kteří dokáží tak přesvědčivě měnit žánry.
Aigul Akhmetshina. Je jí teprve 28 let a narodila se ve vesnici Kirgiz-Miyaki v Baškirsku. Baškortostán je součástí Ruské federace. Aigul je dokladem skutečnosti, že Baškirsko posílá do světa nejen vojáky, kteří zabíjejí Ukrajince, ale výjimečně i zázraky. V roce 2024 v Londýně prohlásila „nejsem Rus“ a že chce být občankou Británie. Aigul je podle mě malým hudebním zázrakem. Má velké charisma, neskutečně podmanivý, zvučný mezzosoprán velkého rozsahu, technicky dokonalý, naprosto vyrovnaný, barevně zářící, schopný velkých emocí, verdiovského dramatismu i rossiniovských koloratur, přičemž pevně ovládá své vibráto. Dramaturgie jejího debutu i firmy Decca je pro vstup do velkého operního světa tradiční: Bizet – Carmen (v Seguidille s ní zpívá Freddie De Tommaso, jemuž režisér kupodivu odpustil nedotažený tón), dobrá Frasquita (Elizabeth Boudreaut) a ještě lepší Kezia Bienek (Mercedes), Massenet – Werther, Bellini – I Capuleti e i Montecchi, Rossini – La Cenerentola, Il barbiere di Siviglia. Nostalgickou vzpomínkou je na závěr romanticky upravená baškirská píseň Slavík… Výborná je za vedení jednačtyřicetiletého dirigenta Daniela Rustioniho participace Royal Philharmonic Orchestra a Apollo Voices. Aigul Akhmetshina je vážnou konkurencí mezzosopranistek typu Elìny Garanči. Zapamatujte si jméno Aigul Akhmetshina (Achmetšina).
Kateřina Kněžíková. Firma Supraphon odvážně vydala nahrávku písní Richarda Strausse, která přináší dvě překvapení. Díky Jakubu Hrůšovi je to první projekt Bamberských symfoniků v katalogu této firmy a veřejnou premiéru zažívá dnes už slavný dirigent i coby pianista. Překvapením však není jeho spolupráce se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou.
Foto Lenka Hatašová.
Výběr písní s klavírem z opusů 10, 17, 27, 36, 43, 48, 49, 68 a 88 je sestaven velmi citlivě a je vlastně mini obrazem skladatelova života. Paní Kněžíková je zpívá vzorově a je slyšet, jak dobře rozumí Straussovi. Překvapila mě úroveň Jakuba Hrůši-klavíristy. Není to sice úhozová liga dirigentů typu Barenboima, Nézet-Seguina, Bernsteina a několika dalších, ale skutečně je to moc dobré! Co se týká Vier Letzte Lieder, jedničku s hvězdou si zaslouží doprovod, orchestr a dirigent. Po této stránce jeden z nejlepších výkonů, jaké jsem slyšel (mimo jiné nádherná sóla koncertního mistra primů). Kateřina Kněžíková zpívá jako anděl a leckterá vzedmutí mě překvapila, leč je slyšet, že v postižení emocí a dramatismu má své hlasové limity. Přece jen jsem si Fleming, Te Kanawu, Mattilu, Popp, Schwarzkopf či Tomovu-Sinkow užil kdysi přece jen více. Přesto je to nejlepší česká pěvecká nahrávka tohoto roku a zasloužila by si nějakou cenu.
Pene Pati. Velké gramofirmy v 21. století zoufale hledají nového Pavarottiho, geniální hlas (reálně i přeneseně) se zlatem v hrdle. A tak posloucháme Kaufmanna, Beczalu, Calleju, Flóreze a pár dalších. Nikdo z nich však nemá v hrdle miliardový potenciál. V poslední době jsou to například De Tommaso, Tetelman nebo Bernheim. Možná někdo z nich bude jedinečný a vyroste i v továrnu na peníze… Nevím, zatím to tak nevypadá. Velké aspirace má i sedmatřicetiletý Pene Pati. Pochází ze samojské rodiny plné hudby. Když vydavatel Warner Classics pozoroval zatím marné snažení konkurenčních firem Decca a Deutsche Grammophon, pátral, až našel, a doufá, že pan Pati naplní jeho „pavarottiovskou“ touhu… Stavba projektu je dvojlomná. Na jedné straně megahity jako Nessun dorma, Che gelida manina, na straně druhé méně známé kusy od Mercadanteho či Guirauda. Je to dobře sestavená dramaturgie, která pěvci umožnila ukázat co v něm je. Hlas je to mimořádný, avšak úroveň a charisma Pavarottiho nedosahuje a dle mého mínění asi nedosáhne. Nahrávka je zajímavá i personálně – participovala na ní jeho manželka, sopranistka Amina Edris, a bratr, tenorista Amitai Pati, což nebyl ideální nápad. Překvapilo mě, že si zkušený nejen operní dirigent Emmanuel Villaume neprosadil „svoji“ Prague Philharmonii, orchestr evropské úrovně s velkými zkušenostmi z doprovázení pěvců a pěvkyň. Diriguje průměrný Orchestre National Bordeaux Aquitaine. Nevím, co za tím je, ale možná si vydavatel myslel, že pro doprovody to stačí.
Cecilia Bartoli. Čtyřicátý titul legendární pěvkyně u firmy Decca je očekávatelný, kompilační a nazývá se Casta diva. Kromě titulního hitu z Normy vybrala retrospektivu z La Cenerentoly, Nápoje lásky, Náměsíčné, Turka v Itálii, Puritánů, Figarovy svatby, Così fan tutte, Sifaceho (Porpora), La clemenza di Tito (Gluck), Alciny (Händel), Irene (Pacini). Nechybí přídavkové kousky Vaga luna (Bellini) a La danza (Rosini). Připomíná své slavné partnery (Pavarotti, Terfel, Corbelli, Flórez ad.). Tracky jsou výběrem z nahrávek, jež vznikly mezi lety 1992 – 2019. Kdo má rád její typický sound a instrumentální techniku, bude nepochybně nadšen a možná si tím zpříjemní Vánoce. Jakkoliv byl její recitál z 90. let v Drážďanech pro mě zlomový, kdy jsem uslyšel zpívat baroko jako nikdy předtím i potom, po téměř třiceti letech je to stále skvělé a stále stejné, což potvrzuje i tato kompilace.
Pavel Černoch. Jedním z vrcholů Roku české hudby 2024 měl být titul Smetana Arias. Ústřední osobností je padesátiletý tenorista Pavel Černoch. V Rudolfinu s ním v červenci tohoto roku spolupracovali dirigent Tomáš Netopil, Česká filharmonie, basista Jan Martiník a dvě sopranistky – Mária Porubčinová a Slávka Zámečníková. Zajímavé je, že vydavatelem je česká pobočka největšího světového hudebního koncernu Universal Music (Kristian Entertainment je předpokládám jen mecenáš). Důležitou „maličkostí“, která však mnohé naznačuje, je skutečnost, že producentem a hybatelem projektu je Marek Šulc, umělecký intendant festivalu Smetanova Litomyšl a vůdčí muž projektu Smetana 200. Svoji práci odvedl výborně! Dramaturgie je tenorové best of – Dvě vdovy, Prodaná nevěsta, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, Dalibor. Bohužel pouze jednou se blýskl skvělou hrou orchestr – předehra k Hubičce. A je sympatické, že se producent ubránil kvůli potenciálnímu prodeji ve světě pokušení předehry z Prodané nevěsty… Hlasy? Pavel Černoch dokazuje, že je v současnosti jediným českým tenoristou, který pozitivně a silně oslovuje renomovaná operní divadla ve světě. Líbil se mi Zpěv Vítka z Hubičky, Zapírat nechci – Když Zdeněk můj z Dalibora. Problém mám s některými hlasovými přechody a s vibrátem, které bylo občas na maximu mé akceptace. Myslel jsem, že uslyším výkon hlasově srovnatelný s Benem Blachutem, ale nestalo se tak. Obě sopranistky se vydaly ze sebe to nejlepší, ale vrcholným pěvkyním 20. století se jen přiblížily. Dokonce paní Porubčinová by se měla zamyslet nad kvalitou vibráta (Dalibor). Lépe dopadl Jan Martiník – svělý Rarach. Kecala odzpíval dobře a po svém, ale neměl mazanost, vychytralost a hlasovou bufóznost například Richarda Nováka z osmdesátých a devadesátých let… Je úspěchem, že se podařilo přesvědčit Universal Music, aby po téměř třiceti letech zaštítil českého umělce z oblasti klasiky. Jenomže pan Černoch přišel s tímto nápadem pozdě, v nesprávnou dobu a není tak originální jako byla v poslední dekádě 20. století Magdalena Kožená. Vstoupit dvakrát do stejné řeky v umění se rovná zázraku. Ten se nekonal. Jde o velmi kvalitní projekt, ale nikoliv zlomový.
Luboš Stehlík
