V horkých prázdninových dnech (a hlavně večerech) zní od 10. do 27. července Znojmem a jeho jihomoravským i rakouským okolím tóny různých žánrů, které mají jedno společné: kromě umělecké úrovně živou a přátelskou atmosféru. Tentokrát na přitažlivé téma: Láska a Antika. Za oněch jedenadvacet let své existence se Hudební festival Znojmo zařadil mezi nejlepší události svého druhu u nás. Z letošního programu uveďme alespoň Filozofický koncert Ivo Kahánka, večer znojemských hudebníků S láskou k houslím, program Cimbál, víno,láska-obrázky ze Slovenska, Industriální koncert Pavla Šporcla a Českého národního symfonického orchestru v originální atmosféře výrobního areálu rodinné firmy Nevoga nebo Hudbu pro Slovanskou epopej v zámeckém prostředí Moravského Krumlova v podání SILENTIUM! Ensemble. Určitě velkou pozornost si zaslouží také premiéra rodinné opery Lukáše Sommera Ezopotámie, program ze znojemských archivů Capella Sebastiana, „sousedský“ promenádní koncert Stadtkapelle Retz či závěrečný galakoncert pod vedením Tomáše Netopila.
Fota Hudební festival Znojmo / Petr Vokurek.
Výraznou dominantou festivalu byla premiéra opery G. F. Händela Julius Caesar v Egyptě, nastudovaná v koprodukci s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě, kde byla uvedena už v polovině června. Tato snad nejslavnější skladatelova opera našla své místo v sále tzv. znojemského Domečku, což je název úsměvně klamný. Jedná se totiž o velký Německý dům, který již druhý rok hostí takto významné akce po dobu oprav tamní jízdárny.
Hlavním tématem je pochopitelně milostný příběh Caesara s okouzlující Kleopatrou, nicméně výrazným tématem je i její boj o trůn s Ptolemaiem, v němž přirozeně její římský nápadník hraje rovněž svoji roli. To vše v Alexandrii roku 48 před naším letopočtem. Kdybych měla charakterizovat inscenaci jako celek, nabízí se slovo monumentální. A to dokonce i bez obvykle výrazného efektu sboru. Ten má v originální partituře tak zanedbatelnou úlohu, že interpretací jeho taktů pověřili inscenátoři samotné sólisty.
Celková tvář inscenace je záležitostí režiséra Jiřího Nekvasila a autora scény Daniela Dvořáka. Je přirozené, že prostor jeviště, či spíše pódia znojemského Domečku jim poskytl zřejmě méně možností než ostravská operní scéna. Nicméně výsledek byl i tak pozoruhodný. Netřeba zdůrazňovat jejich tvůrčí vztah k výrazným rysům barokního divadla, nicméně oživený nadčasovým, ne-li přímo současným pojetím inscenovaného příběhu. Tento pohled ostatně výrazně podpořily kostýmy Hany Kelar Knotkové. Antické modely tak nejednou nesou dnešní detail: zpod splývavého bohatého roucha se náhle objeví červené lodičky na jehlovém podpatku. Ještě výrazněji působí například oděv samotného Caesara, kde se antika snoubí s proužkovaným pánským oblekem dnešních časů. O mistrovství Nekvasilovy režie svědčí sám o sobě jeho respekt k hudbě. Divák tak vnímá jednu árii či scénu plnou tónů za druhou a ruku režie vlastně ani výrazně nevnímá. To už samo o sobě vypovídá mnohé o její skvělé kvalitě.
Dominantní osobností večera byl dirigent Roman Válek, který stojí v čele výtečného Czech Ensemble Baroque a již mnoho let se intenzívně věnuje barokní a klasicistní hudbě interpretované na dobové nástroje. Výkon tentokrát velmi početného orchestru byl mimořádný. Zvuková barevnost, barokní dramatičnost a výrazná dynamika připomínala v některých místech tvarovou bohatost dobové architektury, nicméně ponechávala dosti prostoru pro nuance pěveckých výkonů. Obsazení tohoto večera bylo bez nadsázky světové. Roli Julia Caesara ztvárnil Andreas Scholl, zpěvák o němž v The Times napsali, že má nejkultivovanější kontratenorový hlas na světě.
Andreas Scholl.
Ostatně tuto verzi díla, kterou právě uvedla ostravská opera a znojemský festival, zpíval Andreas Scholl a Cecilia Bartoli na scéně Opéra Royal de Versailles v roce 2024. Vedle svých pěveckých kvalit, které dnes už považujeme jaksi za samozřejmé, okouzlil celkovou noblesou své osobnosti, a to jak ve velmi kultivovaném pěveckém projevu, tak ve svém spíše civilním herectví. Divák měl pocit, že umělec jeho kvalit nepotřebuje sahat po podbízivém efektu.
Doubravka Novotná.
Role neodolatelné Kleopatry patřila Doubravce Novotné. Mladé sopranistce původem z Hodonína, jež je od právě uplynulé sezony stálou členkou operního souboru Národního divadla Brno. Má za sebou řadu rolí v Národním divadle moravskoslezském, v roce 2017 debutovala v Národním divadle v Praze a nedávno vystoupila pod taktovkou sira Simona Rattla v Londýně v koncertním provedení Janáčkových Výletů páně Broučkových. V roli Kleopatry zřejmě uplatnila celou škálu svých schopností: emotivně bohatý herecký projev včetně hravé koketérie, půvab svého vzhledu a pochopitelně v prvé řadě pěvecké schopnosti. Její hlas má neobyčejný lesk a rozsah a posluchače kromě jiného zaujme mimořádnou suverenitou projevu. Není divu, že Caesar neodolal…
Monika Jägerová a Valery Sabadus.
Emotivně výrazná je rovněž role Cornelie, vdovy po Pompeiovi, kterou mezzosopranistka Monika Jägerová pojala s důrazem na prožitek bolesti a zoufalství, kterému dokáže čelit s neobyčejnou vnitřní silou, což je pochopitelně výtečná příležitost pro její úžasný hlasový rozsah a emotivnost projevu snad v každém taktu. Její syn Sextus, kterého ztvárnil Valer Sabadus, se z truchlícího chlapce mění v mladého muže s touhou po spravedlivé pomstě. Tento kontratenorista je právě s tvorbou Händela velmi úzce spjat, o čemž ostatně svědčí i prestižní mezinárodní ocenění. Svou úlohu jistě hrála i jeho mnohaletá spolupráce s Händelovým festivalem v Halle. Se svou rolí, která podle mého názoru nemá ony výrazné rysy ostatních postav opery, se nicméně vyrovnal s neobyčejným vkusem a publiku prezentoval pěvecký projev, který velmi citlivě odpovídal křehkým pocitům mladého muže a jeho rostoucí touze po odplatě.
Monika Jägerová a Adam Plachetka.
Basbarytonista Adam Plachetka, jehož úspěchy a ocenění není třeba zdůrazňovat, se ocitl v této inscenaci v roli Achilla jako vojevůdce a rádce egyptského panovníka. V programu se dočteme, že se jedná o skutečnou historickou postavu, která hrála dokonce roli ve vraždě a zřejmě nepřála vztahu Cleopatry a Caesara. Role tohoto sebevědomého důstojníka jako by byla přímo pro Plachetku napsána. Svou mohutnou figurou a nádherně sytým hlasem ovládl prostor jeviště, kdykoliv se na něm objevil. Navíc ve svém milovaném Znojmě.
Franko Klisović v roli Ptolemaia – zážitek, který se snad ani nedá plně vyjádřit. Rodák z Šibeniku si navzdory svému mládí již získal obdiv a sympatie mnoha scén Evropy. K dojmu z jeho role egyptského panovníka výrazně přispěl i báječný kostým nabízející působivé dekadentní detaily. Klisović byl v této roli neodolatelný. Jeho nádherný kontraalt zněl v mnoha barevných polohách, které byly nejen neobvyklým pěveckým zážitkem, ale velmi přesně a mnohdy s jemně ironickou nadsázkou charakterizovaly jeho figuru v určité náladě či situaci… Inscenace vyzněla výtečně i jako velmi živý celek. Každý ze sólistů je totiž výrazná osobnost, jejíž kouzlo dokázal režisér využít jako vzácný originál.
K půvabům znojemského festivalu zcela neodmyslitelně patří ochutnání výtečného vína z bohatství sklepů a umění zdejších vinařů. Julius Caesar v Egyptě jako pravá barokní opera trval více jak čtyři hodiny. Krásnou atmosféru každé pauzy pod letním večerním nebem však osvěžila nejen sklenka bílého či červeného, ale i lidová písnička Hudecké muziky Vinohrad. Po chvíli jsme se osmělili a zpívali všichni spolu. Mnozí jsme si dokonce připili s prezidentem festivalu Jiřím Ludvíkem. Jen umělecký ředitel Hudebního festivalu Znojmo Roman Válek s námi onu letní pohodu jižní Moravy vychutnat nemohl. Byl ponořen do hudby a vděčný za chvíli ticha v šatně, vždyť celý ten večer dirigoval!
Zuzana Ledererová
