Jakub Hrůša je po všech stránkách silný muž. V pátek 6. 9. otevřel se svými Bamberskými symfoniky triumfálně festival Dvořákova Praha (dle televizního posluchače hlavně Novosvětskou, v Praze hráli Dvořákův superhit už lepší violoncellisté), další večer ale se stejným entusiasmem, energií a náročností dirigoval Českou filharmonii. (Čekají jej ještě náročné programy 9. a 11. 9.) Program byl sice opět český, ale přece jen pestřejší.
Koncert otevřela jedna z nejefektnějších skladeb naší hudby – Dvořákův Karneval. Zněl skutečně karnevalově – tu rozjásaně, onde dojímavě, přičemž brysknost temp dirigent dotlačil na samu mez hratelnosti a smysluplnosti. Ve „zkoušce“ technické zdatnosti a souhry orchestr obstál na výtečnou. Po delší době jsem byl Dvořákem ohromen. Byl to báječný úvod večera, ale zázrak se během bouřlivé reakce publika ještě skrýval v zádveří. Byla jím houslistka Julia Fischer. Mnohokrát jsem si ověřil, že patří k omezenému množství houslistek a houslistů, kdy je můj vjem z nahrávek a živých vystoupení identický. Přijala výzvu (dirigenta, festivalu?), aby uvedla Fantazii g moll Josefa Suka v místě premiéry (9. 1. 1904, sólo Karel Hoffmann, Českou filharmonii řídil Oskar Nedbal). Hrála ji zázračně!
Různí „hudbyzpytové“ hloubávali, jak dramatičnost, expresívnost a imanentní neklid jsou skladatelovou předtuchou budoucích ran osudu, ale nejen pro mě je tato hudba hlavně geniálním projevem fantazijní formy rozvedení tematického materiálu. Z hudebního hlediska jsou hlavní dvě skutečnosti – nástrojově ideální sólový part skladatele-houslisty a počátek kompoziční proměny, rychlého zrání, jehož plody slyšíme později mimo jiné ve Zrání…
Kdybych označil Fantazii za skladbu baladicko dramatickou, tak jakkoliv paní Fischer oba póly vyvážila, přece jen jsem měl pocit, že akcentuje baladičnost. Vše bylo podřízeno „radúzovskému“ zpěvu, přičemž vedla posluchače po hlavní linii „příběhu“ a jakoby jej nutila, aby nevnímal komplikovanou techniku, která byla samozřejmě dokonalá (mimochodem použila na několika místech ku prospěchu hudby překvapivé smyky, hrála na housle Guadagnini, 1742). Subjektivně citová, volně stavěná dikce hudby se silnou expresivitou je jí evidentně bytostně blízká. Její Suk mě oslovil snad nejsilněji, co si pamatuji, a to včetně českých houslistů a houslistek. Je třeba autoritativně dodat, že by výsledek nebyl tak výjimečný, kdyby tu nebyla podpora dirigenta a empaticky hrajícího orchestru. Bylo by skvělé, kdyby tuto skladbu v tomto obsazení nahrála. Zdálo se mi, že publikum pochopilo, že bylo svědkem výjimečného okamžiku, a tak se mu Julia Fischer odměnila Paganiniho Capricciem B dur, které zahrála s neskutečnou tónovou noblesou, což jistě ocenil i v orchestru sedící Jakub Hrůša.
Vrcholem měla být Janáčkova Glagolská mše. Doufal jsem, že budu svědkem životního prožitku a v mnohém tomu tak téměř bylo, ale zázrak se v tomto případě nekonal. Orchestr přivedl dirigent ke skvělému výkonu; za stovky míst maličkost – perfektní frázování smyčců v části Svet a následné kouzelné sólo koncertního mistra Jana Mráčka, dobrým nápadem bylo umístění skupinky dechů ve Věruju do foyeru. Zpěv Pražského filharmonického sboru (připraveného Lukášem Vasilkem) byl jako vždy v tomto díle sugestivní; pianissimo v Agněče Božij bylo snem, neuvěřitelné!
Bohužel bylo pro mě hlasově neuspokojivé sólové kvarteto – tupý soprán (Corinne Winter), takřka neslyšitelná mezzosopranistka Bella Adamova, znělý, leč ostrý a málo barevný tenor Davida Butta Philipse (marně jsem se těšil na vyznání I jedinu svetuju katoličesku i apostolsku crkov, při němž máte mít mrazení v zádech). Výstupy basisty Brindleyho Sherratta byly relativně nejlepší, ale celek nezachránily. Navíc varhanní sólo v podání Christiana Schmidta jsem už slyšel v zajímavější, brilantnější verzi. Přes skvělé výkony orchestru a sboru a výborné nastudování dirigenta, jsem se raději vrátil k nahrávkám Jiřího Bělohlávka a Václava Neumanna.
Luboš Stehlík
