Excelentní Janáček

Glagolskou mši Leoše Janáčka jsem živě slyšel téměř dvacetkrát, dobře znám sedm nahrávek, z nichž mě nejvíce oslovilo provedení Karla Ančerla ze 60. let, jenž měl před sebou hvězdný tým – Ančerl, Domanínská, Soukupová, Blachut, Haken, Vodrážka, Český pěvecký sbor, Veselka (Supraphon); dokonce jsem ji několikrát zpíval. Pro živé provedení je to pro orchestr, sbor a sóla choulostivá skladba a jen málokdy jsem býval plně spokojen – 29. ledna 2025 však bylo vše jinak.

Fota Petr Chodura.

Česká filharmonie si pozvala na svůj abonentní koncert B3 Pražský filharmonický sbor připravený skvěle Lukášem Vasilkem, varhaníka Petra Čecha a čtveřici Iwonu Sobotku (soprán), Lucii Hilscherovou (alt), Pavla Černocha (tenor) a Jana Martiníka (bas). Nastudování připravil a řídil dirigent sir Simon Rattle, jenž mnohokrát projevil nadstandardní vztah k našemu orchestru. Vzácné a inspirující sepětí se završilo titulem hlavní hostující dirigent od sezony 2024/2025. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Jako „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group.

Jeho interpretace Glagolské se příliš neliší od tradice, dokonce v jednotlivostech došli v rapsodičnosti, tempové volatilitě a drsnosti Ančerl či Mackerras dál. Rozdíl je v melodičnosti, frázování a výrazových akcentech. Hlavní devizou provedení však byla kvalitativní homogenita, což jsem řadu let neslyšel. Někdy jsem měl výhrady k orchestru, občas k části sboru, většinou mě vadila nedostatečná synergie sólistů. Tady však vše plynulo tak, jak má být.

Výtečně a s evidentní snahou udělat dirigentovi pomyšlení hrál orchestr (navíc dokonalé instrumentální mezihry a houslové sólo Jiřího Vodičky v části Svet, skvělá orchestrální pařba v závěru), ve výborné kondici byl sbor – snové rozloučení v Agněče Božij, vroucí vlny ve Věruju (jen začátek mohl mít víc exprese), báječné Slava (Chvalim Te mohlo být nepatrně hybnější). Sólisté byli vzácně vyrovnaní.

Výsledek mše stojí na sopránu a tenoru. Pan Černoch se překonal a byla radost jej poslouchat včetně jeho parádního vrcholu, nicméně I v jedinu svetuju, katoličesku i apostolsku crkov přece jen nemělo záři a širokodechost Bena Blachuta. Zvláštní ocenění si zaslouží Iwona Sobotka. Tak báječnou interpretaci jsem od doby Gabriely Beňačkové neslyšel! Pan Rattle ji ocenil vlídnými slovy, kterým však rozumím jen zčásti: „Je zcela jedinečnou hudebnicí s opravdu krásným tónem, který se snoubí s až nelítostnou inteligencí.“ Spolehlivou oporou byli pohublý Jan Martiník a Lucie Hilscherová. Varhaník Petr Čech odvedl dobrou práci, subjektivně bych ale Postludium cítil rapsodičtěji.

Simon Rattle se kdysi vyjádřil o České filharmonii, že jeho vztah k ní začal už v dětství, kdy  se zavrtal do katalogu Supraphonu a zjistil, jak neopakovatelně orchestr zní, jaký jedinečný charakter mají dřeva a smyčce. „Zdálo se mi, jako bych s Českou filharmonií vyrůstal.“ Měl jsem silný pocit, že mimořádné propojení mezi dirigentem a orchestrem se tento večer projevilo skutečně mocně.

Platilo to i pro Dvořákovy Slovanské tance, op. 72. Uvést tuto notoricky známou hudbu, kterou bych očekával na nový rok, státní svátek nebo na festivalu, bylo sice zvláštní, snad na přání dirigenta, ale bylo to až na maličkosti dokonalé (Allegretto grazioso.) Pro pocit silné slovanskosti mohla mši anticipovat například Novákova Slovácká suita nebo O věčné touze.

Luboš Stehlík  

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky