Poslední zářijový víkend patřil na Ostravsku finále letošního ročníku Svatováclavského hudebního festivalu. A s ním i hudbě Antonína Dvořáka, který byl v Roce české hudby 2024 jedním z nejhranějších skladatelů festivalu, ne-li rovnou tím nejčastěji uváděným. Ve svatováclavský podvečer v pátek 27. 9. 2024 putovalo publikum do moravského Místku a do tamějšího pozdě barokního kostela svatých Jana a Pavla, který v lecčems připomíná novoměstský kostel svatého Vojtěcha v Praze, v němž Dvořák varhaničil v první polovině sedmdesátých let 19. století. Přestože byla školenému varhaníkovi Dvořákovi chrámová hudba řadu let denním chlebem, v jeho duchovních skladbách není ani stopy po rutině a nedostatku inspirace. Právě naopak.
Fota Ivan Korč.
První polovina místeckého koncertu náležela čtveřici Dvořákových duchovních zpěvů, jednohlasých a dvouhlasých s doprovodem varhan, které Dvořák napsal koncem sedmdesátých let, věnoval je svým nejbližším – manželce Anně a příteli a kmotru svých dětí Aloisi Goebelovi – a s jejich účastí je také poprvé uvedl, většinou v kapli sychrovského zámku během prázdninových pobytů u správce rohanovského panství Goebela. Jednoduchá faktura, deklamační styl a přirozená kantabilní linka připomínající písně z barokních kancionálů učinily z Dvořákových duchovních písní Ave Maria, O sanctissima, Ave maris stella a trojičního hymnu Tu trinitatis drobné skvosty, k nimž se budou vracet profesionálové i amatérští pěvci až do skonání věků. V Místku se jich ujali sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Anna Moriová, tenorista Jaroslav Březina a basista Tomáš Šelc.
Nic nesvědčí zkostnatělé atmosféře koncertů duchovní hudby hůře než předstíraná sterilní vážnost. O uvolněnou atmosféru se „vaškovsky“ postaral Jaroslav Březina, který předstoupil před oltář a publikum se špatnými notami. Pro ty správné se vracel do sakristie k pobavení přítomného auditoria. Kdyby seděl u varhan místo Vladimíra Roubala sám Dvořák, jistě by šlehl Březinu očima a smál se potutelně do vousů současně. Čtveřici pěvců se podařilo udržet koncentrovanou atmosféru, v níž vynikla štíhlá linie Dvořákových chrámových písní, psaných na tělo a na duši Dvořákovým nejbližším. Uprostřed koncertu zazněla Roubalova autorská Improvizace na téma Antonína Dvořáka, zvukově emotivní kompozice, z níž se nakonec vyloupla Dvořákova Novosvětská. Posluchači si v Roubalově díle vychutnali zvuk koncertního harmonia Schiedmayer z konce 19. století.
Druhou polovinu večera vyplnila Dvořákova Mše D dur op. 86, tentokrát nikoliv v původní verzi s doprovodem varhan nebo v nejmladší podobě s průvodem orchestru bez klarinetů a trubek, ale ve verzi s posíleným kontinuem ve složení harmonium, violoncello (Libor Mašek) a kontrabas (Jakub Verner). Nastudování se svým souborem Ensemble Inégal řídil Adam Viktora, který se Dvořákově mši věnuje interpretačně a badatelsky dobrých dvacet let, opakovaně ji provedl v původní lužanské i následující plzeňské verzi a má na svém kontě i nahrávku originální verze s varhanami.
Také toto dílo psal Dvořák pro své přátele – manžele Josefa a Zdeňku Hlávkovy a milého Pánaboha, jehož tímto dílem oslavil prostředky až janáčkovsky minimalistickými. Hned v úvodním Kyrie Adam Viktora věrohodně ukázal, v čem je síla této kompozice – ve skromných prostředcích a štíhlých vokálních liniích kombinovaných s expresivním výrazivem zvolených harmonických postupů. Harmonický a výrazový oblouk, jaký Dvořák vyklene jen v prvních taktech Kyrie, zněl ve Viktorově nastudování nebývale expresivně. Podobně i barkarolové Credo, jehož antifonické střídání jednotlivých vokálních skupin mohl Dvořák odposlouchat při účinkování paní Anny na kůru pravoslavného kostela v Praze na Novém Městě, kde byl ředitelem kůru Zdeněk Fibich.
Adamu Viktorovi rozhodně nechybí orientace v hudební rétorice, která je tolik potřebná pro věrohodnou interpretaci Dvořákovy duchovní hudby, Stabat Mater počínaje a Te Deum či Biblickými písněmi konče. O to přesvědčivěji pak vyzněly ty části Dvořákova zhudebnění mešního ordinária, které jsou bez znalosti barokní a klasicistní hudební rétoriky stěží interpretovatelné – Crucifixus v Credo, Sanctus či naléhavé Agnus Dei, které má v sobě jednoduchou fakturu a expresivitu úvodního Kyrie.
Dvořákova duchovní tvorba v Místku zazněla v doslova poučené interpretaci a se zápalem všech zúčastněných. Pořadatelé mě usadili do přední řady, takže jsem nespustil oči ani ze sólistů, ani z trojčlenného continua. Byl to koncert hodný živého záznamu. Ostatně neumím si představit nikoho povolanějšího než Adama Viktoru, kdo byl pořídit album se všemi čtyřmi verzemi Dvořákovy mše. Nikdy se neoposlouchá.
Martin Jemelka
Adam Viktora s manželi Františákovými, pořadateli Svatováclavského hudebního festivalu.
