Původem slovanské jméno Boris má různé konotace: Borislav – proslavený bojem, Borimír – bojuje za mír, dělá svět lepším. Některých mužů toho jména si vážím (například Boris Rösner), jiných nikoliv, neboť se svými skutky ve veřejném prostoru zprofanovali – Boris Jelcin, Boris Šťastný. Po 5. únoru 2026 chovám velkou úctu k jednačtyřicetiletému izraelskému pianistovi ruského původu Borisi Giltburgovi.
Fota Ivan Malý.
Dosud jsem znal jen několik jeho báječných nahrávek (Prokofjevovy sonáty, Šostakovičovy koncerty, Dvořákův kvintet s kvartetem Pavla Haase), což byla pro mě vážnější zkušenost než informace, že kdysi vyhrál soutěž Královny Alžběty. Díky FOK jsem na počátku února zažil poprvé jeho umění živě. Přijal jsem jako realitu, že uslyším Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, jenž nepatří v klavírním repertoáru k mým favoritům, a otevřel se hudbě. Toto dílo nabízí melodie, které patří v ruské hudbě k nejznámějším a Rusové se jimi právem chlubí (včetně věrchušky), nicméně důležitější je, co s nimi skladatel dokázal udělat a jak je hudba interpretována. Dílo je jistotou, která snad nemůže zklamat, ale může v ledasčem překvapit, nadchnout, povznést, potěšit. To vše se díky Giltburgovi a výborně spolupracujícím Pražským symfonikům podařilo. Od klavíristy jsem slyšel řadu pozoruhodných řešení v agogice a tvarování frází, od orchestru pečlivý „doprovod“ a výborné sólové vstupy (flétna, hoboj). Kantabilita klavíru v druhé větě a brilance v třetí braly dech. Celé provedení zkušeně ohlídal dirigent Kevin John Edusei (mám pocit, že v Praze hostoval poprvé). Ovšem provedení právem dominoval pan Giltburg, jehož jsem si přiřadil k seznamu klavíristů, jež mě doposud v tomto díle nejvíce oslovili – mimo jiné Argerich, Horowitz, Arrau, Rubinstein, Richter, Volodos, Kissin… Nádherné byly i oba přídavky: Rachmaninov – Preludium g moll op. 23, č. 5, Skrjabin – Etuda cis moll, op. 2, č. 1. Interpretační vrchol večera! (Překvapilo mě, že kmenový koncert všech klavírních virtuosů hrál s podporou tabletu.)
Čajkovskij měl podivný rámec. Na Lili Boulanger (1893-1918) jsou pozoruhodná jen dvě fakta – nesporný talent, dožití a rok úmrtí. Dějiny hudby jsou plné talentů, občas i geniálních, kteří z pohledu 21. století zemřeli z různých důvodů předčasně, například Mozart, Mendelssohn, Ježek, Haas, Krása, Kaprálová; za mě i Mahler, Schumann a Schubert. U všech můžeme spekulovat, kam by došli, kdyby jim bylo dáno více let. I u slečny Boulanger je to kruté. Víme, že byla nevšedním talentem, ale její dílo skončilo v rozpuku kompozičně nevyhraněné v podivné směsi pozdního romantismu, impresionismu a art deco. Navíc těžko spekulovat, jestli by si po válce našla cestu Pařížské šestky, Stravinského, tzv. Druhé vídeňské školy nebo našla nějaké velmi osobní řešení… Uvedení jejího dílka D´un matin de printemps (Jednoho jarního rána) z konce Velké války bylo edukativně zajímavé, ale nic víc – kvalitní „školní“ práce. Kdyby nebyla uvedena, nic by se nestalo, nicméně je dobře, že FOK tuto ženu Pražanům v šesti minutách představil.
Rozhodně však nebyla „protiváhou“ Prokofjevově Páté symfonii D dur, která je oslavou „velikosti lidského ducha“. Rozklíčovat složitou partituru a její významy není snadné a neměl jsem pocit, že se to dirigentovi podařilo stejně sugestivně jako v případě mého dosud nejsilnějšího živého setkání s touto hudbou v roce 1975 (Česká filharmonie, Erich Leinsdorf; v paměti mám i důležitá digitální setkání – Karajan a Berlínská filharmonie, Măcelaru a WDR Sinfonieorchester). Problém nebyl v orchestru, který učinil maximum, ale v dirigentovi, který neudělal nebo nebyl schopen (?) učinit pro geniální partituru co měl, tedy rozpohybovat emoce, rozvinout barevnost hudby, vyhnout se zvukové nivelizaci, pečlivě diferencovat frázování, ještě více si pohrát s mystikou Adagia, mrazivostí partitury, v níž občas prosvitne naděje a akcentovat ideologicky správné světlo v závěru. Vzpomenu-li si na současného šéfdirigenta FOKu, byl hudební výkon pana Edusela v kontrastu s jeho atraktivním životopisem pozoruhodně necharismatický.
Mohl bych se sice zamýšlet nad zajímavou statisticko dramaturgickou skutečností nárůstu uvádění sovětské a ruské hudby po roce 2014, najmě od roku 2022, v Praze, ale bylo by zbytečné podlehnout pokušení politizace hudby. Prostě se FOK rozhodl pro ruskou a sovětskou hudbu a učinil správné rozhodnutí. Pro mě byl večer důležitý hlavně kvůli Borisi Giltburgovi, jehož hra měla světové parametry.
Luboš Stehlík
