Hvězdou 1. abonentního koncertu řady A České filharmonie byla v Rudolfinu lidsky a hudebně vlídná francouzská dirigentka Nathalie Stutzmann (slyšel jsem první uvedení 9. 10.), nicméně houslista Jan Fišer (jeden z koncertních mistrů ČF) a violistka Eva Krestová (vedoucí violové skupiny téhož orchestru) se jí v podstatě vyrovnali. Prvním číslem večera byla totiž Mozartova Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr, K 364. Proč bylo provedení nejlepší, jaké jsem živě slyšel? Bylo skutečně „koncertantní a vyváženě (poly)harmonické“, tónově lahodné, líbil se mi citlivý doprovod orchestru, i když obsazení mohlo být možná skromnější a na pár místech měla dirigentka více krotit dechy, ovšem nešlo přeslechnout skvělou modelaci frází, společné dýchání, snovou atmosféru volné věty a symbiózu sólistů. Moc bych si přál slyšet pana Fišera v Mozartově houslovém koncertu a paní Krestovou v Haroldu v Itálii. Snad jim to domovský orchestr někdy umožní.

Fota Eliška Dobnerová.

Sólisté zahráli Mozarta tak dokonale, že jsem zapomněl na lecjaké slavné dvojice: Capuçon – Tamestit, Fischer – Nikolitsch, Oistrach – Oistrach, Perlman – Zukerman, Mutter – Bašmet, Spivakov – Bašmet, Kremer – Kaškašian. Možná, že autentisté by jim vytýkali vibráto, agogiku či ladění, ale je mi to upřímně řečeno jedno. Specialisté na hudbu 18. století sice možná hrají historičtěji, ale nástrojově se takový poučený Mozart většinou nedá poslouchat. Bylo to provedení, které zahřálo u srdce. Nadšenému publiku se odměnili úpravou sedmé variace z Bachových Goldbergových variací.

V poslední době jsem strávil hodně času s hudbou Petra Iljiče Čajkovského, v různých sálech, u CD přehrávače i u gramofonu. Jen nahrávek Šesté symfonie h moll, „Patetické“, op. 74, jsem slyšel sedm. Jakkoli Patetická by nepatřila mezi nahrávky, které bych si v nadsázce vzal na pustý ostrov, na provedení Nathalie Stutzmann jsem byl zvědav, protože jsem měl pocit, že má kromě výjimečného citu pro baroko (viz její jedinečná provedení hudby 18. století v roli světově proslulé kontraaltistky) bytostně blízko k vrcholnému romantismu. (Příkladem může být nahrávka Dvořákovy hudby s Atlanta Symphony.) Její Patetická byla velmi kantabilní a plná nádherných vln a citu, což jsem očekával, neboť paní Stutzmann je velmi emotivní žena, což je jistě dané nejen jejím lidským nastavením, ale i tím, že je fantastickou zpěvačkou. Přitom hlavně první věta a finále byly střízlivé a transparentní. Pečlivě dbala na akcenty, agogiku i dynamický plán.

Nevím, kolik měla na přípravu koncertu zkoušek, ale přišlo mi, že vše bylo detailně připraveno a odměněno skvělým výkonem orchestru. Báječně hrály smyčce (zvlášť oceňuji sólo violoncell v druhé větě), některé vstupy dechů byl skvělé, jen na pár místech čtvrté věty nebyly v dokonalém souladu trubky a trombony. Slavný tichý konec umělecké závěti byl sugestivní a pak zaznělo dlouhé ticho… Měl jsem pocit, že zaskočena byla jak dirigentka, tak orchestr.

Devátého října hrála Česká filharmonie tak dobře, že bych i já virtuálně v soutěži magazínu Gramophone hlasoval pro cenu Orchestr roku 2024… Paní Stutzmann mi dala hodně radosti a přál bych si, aby ji nějaký český festival pozval s jejím Atlanta Symphony Orchestra!
Luboš Stehlík
