Karlovarský symfonický orchestr se pyšní číslovkou 191, jest tedy nejstarším česko-slovenským orchestrem, Dvořákův Karlovarský podzim číslem 67, takže jeho historie patří k nejstarším.

Zaujat dramaturgií udělal jsem si se svou manželkou nejlepší ze všech 12. září výlet do Karlových Varů na první festivalový koncert staroslavného tělesa do znovuzrozených Císařských lázní, kde v jejich novém životě neprocházejí klienti rašelinových léčebných procedur, ale milovníci náročné kultury… V Karlových Varech jsem byl naposledy v minulém století a od té doby určitě zkrásněly a kdyby nebyly v centru patrné stopy někdejší ruské civilizační okupace a nebyl nucen vnímat na ulicích, firemních štítech i v předsálí ruštinu, byl by to dokonalý návrat do klenotu západočeského lázeňství. Karlovarští symfonikové mě totiž náramně překvapili. Dnes je to totiž zcela jiný orchestr než jak jsem jej slýchával po roce 1989, kdy byl „unavený životem“, a hrál v lepším případě pod dirigenty, které raději nebudu jmenovat, průměrně. Tehdy jsem skutečně měl pochybnosti o smyslu existence lázeňských orchestrů tohoto kupodivu chudého regionu. Nyní je plný energie, vnímavosti a zdálo se mi i nadšení. Nevím, jestli je to zásluha šéfdirigenta, vedení, generační proměny, inspirace akusticky překvapivě zajímavým sálem, publikem, ale asi to bude směs všeho.

Fota Karlovarský symfonický orchestr.

Program byl poměrně náročný a publikem byl přijat s pochopením, jak jsem pozoroval i s nadšením. Do role koncertantního prvního čísla obsadil šéfdirigent Ondřej Vrabec Houslový koncert D dur Johanese Brahmse. Sólistou symfonického koncertu byl Roman Patočka, jinak koncertní mistr FOK. Majíc nějaký vážný zdravotní problém s levou nohou, byl nucen sedět, což mu možná připomnělo Itzhaka Perlmana, jakkoli jeho situace je jistě na rozdíl od legendárního Američana dočasná. Jeho výklad nebyl naštěstí od houslové ikony tak tónově opulentní, nebořil se do strun, nýbrž pečlivě a stylově odlišoval fráze, věty, náladotvornost, makro i mikro tektoniku. Jediné v čem jej Perlman zatím významně poráží je kvalita nástroje (Antonio Stradivari versus Felix Mori Costa). Pan Patočka velmi ctil zápis autora, každá fráze byla promyšlena a hlavně domyšlena (třetí věta byla „dvořákovsky“ lehkonohá) a výsledek byl proporčně takřka ve zlatém seku; jako bych se díval na obrazy Johna Constabla. (Když už jsem ve výtvarných metaforách – Perlman je pro mě spíše blízký světu Williama Turnera.) Takovéto pojetí Brahmse mě už řadu let tak nedojalo.

Orchestr spolupracoval inteligentně, vyváženě, homogenně, jemně emotivně, jen občas měl být zvukově měkčí (v 2. větě se hoboji výborně podařil sólový vstup). Koncepce byla klasická a stejná byla kadence – Joseph Joachim. (Přídavek: bachovské Preludium E dur.)

Při vší úctě k Brahmsovi a Patočkovi, vrchol přišel po pauze, kdy pan Vrabec odvážně provedl Mahlerovu 4. symfonii G dur. Je to dílo, které orchestr této velikosti může hrát, zvuk byl však na hraně akustických možností lázeňského sálu, nicméně výsledek byl pozoruhodný, jistě zajímavější než u leckterého regionálního tělesa v Česku a možná i ve střední Evropě. Viděl jsem maximální koncentraci, přesné, intenzivní hraní, půvabnou mahlerovskou tanečnost, téměř perfektní dechy, většinou velmi dobré ladění, báječná sóla violoncell, sametové smyčce v třetí větě. (Podobně mě bavil v 70. letech Mahler v Pardubicích s Liborem Peškem.)  Ve 4. větě přišla na pódium Helena Hozová. Subretní sopranistka zpívala příjemně a kompetentně sdílela, možná až poněkud „infantilně“, s až „barokní“ oproštěností obraz dítěte. Každopádně byla pro mě zajímavou zkušeností. Bylo to velmi příjemné zpívání, ale zatoužil jsem po měkkosti a hlasové originalitě například Lucie Popp či Renée Fleming, slavných interpretek tohoto geniálního díla.

Nicméně za interpretaci musím orchestru vzdát díky. Karlovarský symfonický orchestr se v Evropské unii neztratí. Měli tam být všichni rádoby odborníci, kteří tento orchestr řadí do třetí ligy a chtěli by jej rušit. Jako bonus má konečně v čele dirigenta mezinárodní úrovně, který je schopen s nimi zvládnout závažné umělecké vize. Snad si to uvědomí městská a krajská elita, pomůže orchestr ekonomicky stabilizovat  a dostat jej i tam, kam patří. Je přece absurdní, že na tamějším celebritním filmovém festivalu hraje místo něho Česká filharmonie…

Luboš Stehlík