„Vzkříšeno, mé srdce, budeš zas, brzy tvůj přijde čas! Čím víc se chvěješ, tím blíž k Bohu spěješ.“
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK správně usoudil, že Druhá symfonie c moll Gustava Mahlera jen kolem Velikonoc či na festivalech je nonsens a je možné ji nabídnout s očekáváním léta i v červnu. A tak jsem ji po delší době slyšel živě 12. 6. ve Smetanově síni pražského Obecního domu.
Tomáš Brauner. Fota Petr Chodura / FOK.
Doslova centrální osobou večera byl šéfdirigent Tomáš Brauner, pro pěvecká sóla byly vybrány sopranistka Olga Jelínková a altistka Bella Adamova, po desetiletí osvědčenou jistotou byl Pražský filharmonický sbor, připravený hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem.
Jednu s nejemocionálnějších symfonií pokladnice západní hudby jsem slyšel (i aktivně prožil) od 80. let mnohokrát a poslechl jsem si desítky nahrávek (například Abbado, Karajan, Bernstein, Haitink, Furtwängler, Jansons, Toscanini, Klemperer, Barbirolli). Občas si vzpomenu na druhého Mahlera Jiřího Bělohlávka s nenapodobitelnou Bernardou Fink, dojemné provedení Prasvětla a Zmrtvýchvstání Václava Neumanna z roku 1980 snovým duem Gabriela Beňačková – Eva Randová, Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem (tehdy připraveným Josefem Veselkou). Musím zmínit jedinečné pražskojarní provedení v roce 2018 – Iván Fischer, Budapest Festival Orchestra a Český filharmonický sbor Brno. Viděno prizmatem zmíněných dirigentů těžká konkurence pro kohokoli.
Jestliže premiéra v roce 1895 přinesla tvůrci a dirigentovi nejdříve tvrdé soudy kritiky a posléze nadšení, kdy prý lidé plakali dojetím, v roce 2024 převládalo dojetí, u někoho možná i pláč. Tomáš Brauner totiž vytvořil střízlivou, introvertní fresku doslova nabitou emocemi. Syžet si můžete vyložit různě. Například jako autorka skvělého textu v programu Dina Šnejdarová, kdy je nejdříve hrdina ukládán do hrobu, pak půvabný vídeňský ländler připomíná hrdinovy šťastné chvíle, návrat do chaosu a zmaru, „dojemný hlas naivní víry“ s prasvětlem je přetnut apokalypsou. (Pro mě věčná otázka – jaká že to byla v Mahlerově hlavě víra? Katolická, židovská? Nebo že by panteismus nebo kadlub nevíry?) Nakonec však „všemocný cit lásky vše osvítí blaženým poznáním a bytím“. Nabízí se sice komparace s Beethovenem, ale spíše lze vystopovat volné inspirace antifonální a vícesborové techniky pozdní renesance a raného baroka; zmíněná autorka správně zmiňuje vliv Mahlera na jeho následovníky – Ivese, Beria, Varèseho…
Koncepce pana Braunera nebyla převratná, jen důsledná a důkladná v přípravě. Po dlouhé době jsem slyšel pozorné čtení autografu, což se projevilo v první řadě ve frázování, dynamice a mikrotektonice. To je neobyčejně důležité, neboť bez perfekce v detailech nemůžete stavět hudební katedrálu. Oslovilo mě, jak dokázal přesvědčit o svém názoru orchestr a jak se mu snažili jeho hudebníci udělat pomyšlení. Ne vždy se to podařilo, ale celek byl ohromující – například plasticky vypracované střední hlasy, výborný „židovský“ klarinet ve Scherzu, skvělá flétna, báječné sólo koncertního mistra v sopránové árii O Glaube a hoboje v Urlicht… Bohužel vedle obrovské množiny pozitivních detailů jsem slyšel intonačně a souzvukově nepříjemné vstupy trubek, pozounů a horen, například za drsnost ve Was entstanden ist by se žestě měly sboristům omluvit. Naštěstí smyčce hrály ten večer božsky.
Roman Patočka, koncertní mistr Pražských symfoniků.
Obě pěvkyně odvedly asi maximum, čeho jsou schopny (zvláště pak Bella Adamova), ale na světovou špičku minulosti a současnosti nemají a obávám nikdy mít nebudou. Bylo to velmi příjemné zpívání, ale nic víc. Naopak nebesa se pohnula ve sborech. Pro Pražský filharmonický sbor bylo Auferstehung vždy ideální parketou, bylo tomu jak u všech sbormistrů, které jsem poznal – Veselka, Mátl, Kühn (Pavel), a je tomu i dnes v éře Lukáše Vasilka. Byl to téměř mystický zpěv. Ve vrcholu Mit Flügeln (Na křídlech, jež se k boji vznesou, se vznesu z prachu! Zemřu, abych mohl žít!) jsem zavřel oči a měl pocit cesty k nebesům. Myslím, že je to jedno z děl, kde bych těžko hledal sbor, který by PFS překonal.
Muži Pražského filharmonického sboru.
Hlavně díky dirigentovi, smyčcům a sboru to byl neobyčejný večer; inspirativní civilní pojetí bez únavného patosu à la Karajan.
