Ke konci minulého roku mně přistály v poštovní schránce dva neobyčejně zajímavé tituly ze světa historicky poučeného provozování barokní hudby. Oba jsou produktem firmy Erato, jež je součástí společnosti Warner Classics, která patří pod světovou megafirmu Warner Music. Oba tituly mají nemalé kvality a stojí za to na ně upozornit.
První album je oratorium Serpentes ignei in deserto (asi z let 1733 až 1735) pozdně barokního skladatele Johanna Adolfa Hasseho (1699-1783). Někteří jej pejorativně označují za zastydlý stín Johanna Sebastiana Bacha (něco na způsob dvojice Mozart – Mysliveček), což je krajně zjednodušující. Byl skladatelem značné imaginace, kreativity, kompoziční kreativity a píle. Zaposloucháte-li se bez předsudků do řad jeho děl, objevíte velmi silné horizontály i vertikály a přílivy emocí. Takoví jsou i Ohniví hadi v poušti. Není náhoda, že Hasse patřil mezi nejúspěšnější skladatele své doby, možná byl respektovanější než Händel. Duchovní dílo na starozákonní námět autor vytvořil během svého působení v Benátkách a složil jej pro čistě ženský ansámbl mimořádně nadaných zpěvaček z benátského sirotčince Ospedale degli Incurabili, kterým zkomponoval extrémně náročné sólové party. Základem nahrávky je výborný výkon souboru Les Accents vedeném houslistou i dirigentem Thibaultem Noallym, jenž se přísně drží autografu, bohužel s jedním podstatným rozdílem. Nerespektoval představu skladatele a ženské role zpívají až na part anděla muži – kontratenoři, což je nepochopitelné a „historická poučenost“ je tímto rozhodnutím dirigenta a vydavatele značně oslabena. Je to vlastně excelentní kontratenorová hostina. Slet kontratenoristů vede Phillipe Jaroussky v roli Mojžíše (sedm výstupů). V sedmačtyřiceti letech zpívá stále výborně, i když mladší hlasy jsou přece jen lahodnější – Carlo Vistoli, David Hansen a zvláště pak Jakub Józef Orliński.jehož árie Nathanaela Furit grando procellosa je uměleckým vrcholem projektu. (Myslím, že by to byl skvělý Mojžíš.) Sopranistka Julia Ležněva je doslova andělská – výrazově i technicky dokonalé árie Caeli, audite, deplorate a Aura beata, plaude jucunda. Velmi oceňuji, že firma Erato vložila nemalou práci a nespíš i finance do prezentace skladatele, který dnes není považován, neprávem, za člena první barokní ligy. Naštěstí začíná být obecně akceptováno, že kromě Bacha, Händla, Vivaldiho, Haydna či Mozarta byli například Hasse, Mysliveček či Zelenka.
Terra Mater – Matka Země – není jen jméno řecké bohyně Gaie, ale též nové nahrávky Christiny Pluhar, skvělé loutnistky, temperamentní ženy a božsky požehnané hudebnice s neuvěřitelnou kreativitou. V roce 2000 založila soubor L´Arpeggiata, který pod jejím vedením od té doby vychrlil spoustu vzrušujících nahrávek (Wonder Women, Passacalle de la Follie, Alla Napoletana, Himmelsmusik, Mediterraneo, Los Pajaros Perdidos, All¨Improvviso, Via Crucis…). Mezi ony inovativní patří i Terra Mater. Inspiraci hledá většinou v raném a středním období španělského a italského baroka. O Terra Mater paní Pluhar napsala: „Tento nádherný program jako by byl vystaven působení čtyř větrů, ve kterých uslyšíte zpěv slavíků i cvrlikání jiných sladkých ptáčků, kukání kukaček, kvákání žab a pípání kuřat, šepot větrů, hřmot bouří a šumění moří.“
Základem sugestivnosti nahrávky je vedle hry paní Pluhar, jejích deseti muzikantů a hudby i virtuózní, stylový a pěvecky dokonalý výkon švédské sopranistky Maleny Ernman. Nahrávka má pro mě ještě jedno vzácné plus – humor. Jak mu odolat v hudbě Thomase Arneho (When Daisies Pied), Giovanniho Bononciniho (Brilla in cielo), Giuseppa Marii Orlandiniho (Muore in cigno) či Pietra Torriho (Son rossignolo). Jak se neponořit do vtipně stylizovaného zpěvu slavíka nebo kukačky (Biber) a nepodlehnout kouzlu tradičních anglických tanců a balad (The Frog and the Mouse, The Tailor and the Mouse, Mulberry Garden, Newcastle). Navíc po padesátiminutovém přílivu vtipu, něhy a touhy se s posluchačem paní Pluhar rozloučí neodolatelnou tečkou Nature Boy, stylizovanou „improvizací“ směsí tradicionálu, baroka a jazzu… Koncept projektu není originální, ale obsah, úpravy a interpretace ano. Už dlouho mě nějaká nahrávka tak nepobavila a nepřinutila k opakovanému poslechu. Vřele doporučuji.
Luboš Stehlík
