Koncerty Symfonického orchestru FOK s Petrem Altrichtrem jsou v posledních letech vždycky událostí, na kterou se vyplatí najít čas. Letos pětasedmdesátiletý dirigent dozrál v jedinečnou osobnost mezi českými dirigenty, a to nejen díky věku. Ne každý dirigent nejstarší generace opravdu zraje, a i někteří nejslavnější, z příkladů z poslední doby mě napadá Riccardo Muti, by mohli více užívat zaslouženého odpočinku. Altrichter v tom nachází správnou míru, nediriguje zase tak často, mluví o svém věku s laskavou sebeironií a na orchestr působí nadále jednoznačně oživujícím dojmem. A v jeho rukopisu slyším něco pěkného ze starých časů, co bychom si přáli uchovat, protože to má jednoznačnou kvalitu – a kvalita je hodnota nadčasová, i když živé koncerty jsou vždy věcí pomíjivou.
Fota Petr Chodura / FOK.
To, jakým způsobem Altrichter provedl s FOKem ve středu 5. 11. Schubertovu Nedokončenou, mělo všechny rysy pěkných starých časů. Zatímco dnes se Schubert dělá v rychlejších tempech a kvazi autenticky, tady bylo zdůrazněno romantické gesto, vizionářství, existenciální napětí. Hrálo se ve větším obsazení, než vídeňský klasicismus mohl mít – ale ničemu to nevadilo. Provedení přitom nepůsobilo robustně a zatěžkaně, jak se to někdy (a ne vždy spravedlivě) vytýká starým nahrávkám. Bylo to hluboké, ale vedlejší témata měla vídeňskou lehkost a zpěvnost. Začalo se hutným „sólem“ kontrabasové skupiny, jedním z nejtajuplnějších úvodních pasáží, jaké v symfonické hudbě najdeme. Velmi se dařilo sólovému hoboji a klarinetu a samozřejmě pozounům, které nesly ty nejnapínavější části. Opravdu bych si přál, aby takových provedení dnes znělo víc. Velmi jsem ocenil i průvodní slovo v programu od Petra Budína, který vysvětluje všechny okolnosti kolem Schubertových symfonií, od jejich měnícího se číslování až po magický ohlas, který měla posmrtná premiéra Nedokončené (až roku 1865). A jak dirigent řekl výstižně na besedě před koncertem, ta symfonie vlastně nepůsobí jako nedokončený fragment, ale jako svébytný celek.
Podrobné průvodní slovo v programu mohli posluchači ještě více ocenit u druhého díla večera, kterým byla Mendelssohnosa Symfonie č. 2 zvaná „Lobgesang“, tedy Chvalozpěv. Je to zajímavé příležitostné dílo, které vzniklo na zakázku městské rady v Lipsku pro oslavy 400. výročí Gutenbergova vynálezu knihtisku. Premiéru mělo v roce 1840, i když vynález knihtisku se asi nedá datovat úplně přesně na den a rok, opravdu se uvádí „kolem roku 1440“. Zajímavá je forma díla, protože je to více kantáta a chvalozpěv, než symfonie. Jako symfonie ovšem volně navazuje na Beethovenovu Devátou, kterou Mendelssohn znal a miloval. Ale ve stejné míře navazuje i na Bachovy kantáty. Text se nijak neváže ke knihám, ale je složen z žalmů chválících Hospodina a v osvícenském duchu pracuje s biblickými metaforami světla, které vystřídalo tmu. Vedle žalmů je zde použit také tradiční protestantský chorál Nun danket alle Gott, který zní bez doprovodu orchestru a patří k nejpůsobivějším místům provedení.
Tohle provedení stálo na Českém filharmonickém sboru Brno, jehož průzračný a homogenní zvuk se k tomuto německému repertoáru ideálně hodí. A bylo působivé vidět dvaaosmdesátiletého sbormistra Petra Fialu na pódiu, protože drží sbor, který sám po revoluci založil, na úctyhodné úrovni. Z balkónu, odkud jsem koncert sledoval, nebylo patrné, že by orchestr někde překrýval čistý, měkký a tvárný zvuk sboru, a právě chorálovou pasáž bez orchestru dokázal zazpívat křišťálově i v nižší dynamice. Vokální part tvoří ještě dvě sopranistky a tenor, i když nikdy nezpívají všichni tři najednou. Zastřený a slabší hlas tenoristy Josepha Tancrediho byl vlastně jedinou slabší stránkou provedení, méně výrazně se zapsala také sopranistka Magdaléna Hebousse. Jednoznačně nejlepší ovšem byla sopranistka Lada Bočková díky krásným sopránovým výškám, takže její part zněl tak andělsky, jak je potřeba. Za pozornost stál i trojdílný orchestrální úvod, který začíná výrazným oslavným tématem v žestích, následuje kontrastní a propracovaná část smyčcová a pak ještě Adagio religioso, které jediné připomíná orchestrální úvod Beethovenovy Deváté. Mendelssohn komponuje pro smyčce náročně a místy až virtuózně, takže výslednou souhru musíme ocenit.
Celkově je Mendelssohnův Lobgesang neobyčejně milé a radostné dílo, které je jednou za čas příjemné slyšet. Slyšel jsem ho naposledy s Českou filharmonií odhadem před dvaceti lety a rád si zase deset let počkám. Velký rozměr vokálních kantát a symfonií přece jen nemá, je znát, že jde o dílo příležitostné a ve své rozjásanosti líbezně nekonfliktní. Ale kdyby pro významná kulturní výročí vznikala dnes díla alespoň této úrovně, byli bychom potěšeni.
Jindřich Bálek
Foto Pražské jaro / Martin Divíšek.
Nedokonalý chvalozpěv
Šestý listopad nebyl dobrým dnem. Především jsem poprvé v životě zapomněl na výročí svatby. Další skvrnou byl ostudný okamžik, kdy novopečený předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dal strhnout z budovy sněmovny ukrajinskou vlajku a tím se jednak začal přibližovat svému rodákovi Hideki Todžóovi a duševnímu obzoru Vasila Bilaka, velikánu roku 1968 a následné normalizace, jednak vyslal radostný signál Moskvě, smutný do Kyjeva.
Na večer jsem pln pozitivního očekávání zajel do pražského Obecního domu, protože Petr Altrichter, v očích svědka roku 1968, 80. a 90. let minulého století nejuznávanější žijící český dirigent, nabídl se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, který dobře zná od roku 1987 a jenž dokonce po převratu krátce vedl (1990-91), listopadově konformní, ale vzrušující program. Bohužel večer ve mně vzbudil nejen nadšení… Výzvou byl koncept večera 6. 11. v Obecním domě – vedle notoricky známé Schubertovy Osmé symfonie h moll „Nedokončené“ málo uváděná Mendelssohnova Druhá symfonie „Lobgesang“.
Nedokončená „roste z ticha a tajemství h moll“. Petr Altrichter ji charakterizoval tak krásně, že jej musím citovat: „Zajímavý, tajemný program byl mým velkým přáním. Nedokončená je dílo, které se vymyká Schubertově symfonické tvorbě; je z mého pohledu mysteriózní, je to zvláštní, smutná, sugestivní lyrika… Je to oslava života a stvoření, ale napsal do té symfonie i strach ze smrti, smutek z temnoty kolem člověka a v člověku samotném a prosbu o pomoc. Je to dílo, kde létají andělé, kde je spousta světla.“
Proč Schubert nikdy nedokončil svou symfonii h moll? Je to jedna z řady nezodpovězených hudebních otázek a navzdory některým inteligentním spekulacím dnes stále nevíme. Fakta jsou vzácná a záhadná, což v průběhu let jen zvýšilo intriku. O této symfonii, která vznikla za skladatelova života, neexistovala žádná zmínka. Ležela pohřbená jako skrytý poklad v přeplněné pracovně Anselma Hüttenbrennera až do 60. let 19. století – více než 30 let po Schubertově smrti – kdy byla oprášena a zaujala své místo na osmém místě mezi známými Schubertovými symfoniemi. Plná partitura, jasně psaná Schubertovým vlastnoručním rukopisem, je datována 30. října 1822 ve Vídni a podepsána s jeho charakteristickým rozmachem. Rukopis s názvem „Symfonie h moll“ obsahuje dvě věty: nádherné, zpívající allegro moderato a srdcervoucí andante con moto – obě tak vznešené, že přezdívka „Nedokončené“ je frustrující. Na zadní straně poslední stránky andante je devět taktů scherza, plně partiturovaných, a poté čtyři prázdné stránky. (Klavírní skica symfonie ukazuje, že Schubert plánoval celé scherzo a začátek tria.)
Pokusy o dotvoření Schubertovy partitury začaly hned prvním provedením 17. prosince 1865, kdy bylo přidáno finále Schubertovy Třetí symfonie, aby se zajistil strhující závěr. Dnes, přesvědčeni důkazy o tom, že Schubertova Nedokončená symfonie ve skutečnosti nikdy nebyla dokončena, jsme ochotnější přijmout brilantnost toho, co máme, než toužit po tom, co nemáme.
Schuberta dnes známe asi nejlépe podle sladké písně v úvodu (slovy Eduarda Hanslicka „když po několika úvodních taktech začnou klarinety a hoboje unisono znít svou sladkou písní přes klidné šumění houslí“). Patos a krása celého tohoto hudebního úseku jsou mimořádné, ale ještě pozoruhodnější je způsob, jakým Schubert udržuje kouzlo po celou větu a pokračuje i do druhé. Schubertovy náčrty ukazují, že původně chtěl svou první větu zakončit v H dur – což by narušilo atmosféru – ale rozmyslel si to a nechal nás místo toho v temných zákoutích h moll. Pomalá věta – a je jen relativně pomalá, neboť Schubert specifikuje Andante con moto (s pohybem) – je v nečekané tónině E dur, kde znovu objeví velké bohatství v adagiu smyčcového kvintetu C dur. V této krásné větě vyniká několik obzvláště výmluvných detailů: vysoko letící sólo klarinetu, které se jemně vznáší nad měnícími se akordy, a nádherný okamžik naprostého klidu, narušený pouze oktávovým zněním lesního rohu, těsně předtím, než nás Schubert zavede zpět k úvodu. Jeho plány pro scherzo třetí věty vypadají slibně – začíná silným tématem, které nejprve hraje v oktávách celý orchestr. Nelze říci, co by vzniklo, kdyby tento surový materiál vybrousil do něčeho tak jemného, jako jsou ty dvě věty, které tak dobře známe. Franz Schubert (1797–1828) měl v té době pouhých 25 let a byl známý jako zkušený skladatel písní…
Nedokončená symfonie je některými považována za první symfonii romantické éry, protože klade důraz (stejně jako v mnoha Schubertových dílech) na lyriku spíše než na strukturu. Schubertova orchestrace se také zaměřuje na kombinování nástrojů k vytvoření specifických případů zabarvení, které by byly například tak výrazné v hudbě Berlioze. Dnes jsme rádi, že máme tyto dvě věty a necháváme je tak, jak stojí, na počest Schubertova díla, místo abychom se je snažili vměstnat do standardnějšího klasického čtyřvětého formátu.
Chvalozpěv, který se kupodivu dává v Česku sporadicky, je sice dnes signován jako druhá symfonie, ale u Mendelssohna je lecjaký mateník. Mezi pěti číslovanými symfoniemi je čtvrtá, navíc tam byla zařazena po jeho smrti. Vnější podnět, 400 let knihtisku Johanna Gutenberga, asi hodně ovlivnil slavnostní charakter hudby a synergii symfonie (majestátní orchestrální úvod, který byl FOKem zahrán výtečně) a kantáty (většinou žalmové biblické texty).
Vokálních symfonií v jeho době bylo pomálu, takže se nabízí srovnání s Beethovenem, ale Mendelssohnův Chvalozpěv je zcela jiný – žádný postupný vývoj a vyústění, i když katarze nakonec přijde. Zde je jen jedna hlavní myšlenka, viz skladatelova slova: „Nejprve nástroje chválí…, pak sbor a jednotlivé hlasy. … Je to jakési všeobecné díkůvzdání slovy posledního žalmu: Ať všechno, co dýchá, chválí Boha.“ Mendelssohnovi se geniálně podařilo vygradovat symfonii k ústřední větě 150. žalmu: „Děkujte Pánu a vzývejte jeho jméno a velebte jeho vznešenost.“ Je to velmi sugestivní hudební sdělení a vnější posluchač by nevěřil, že Mendelssohnovi předci vzývali jiné náboženství.
Petr Altrichter vykládal oba geniální opusy s nesmírnou pokorou, dokonce jsem měl pocit ostychu a hluboké úcty. Dirigoval hudbu se svým typickým stoprocentním emocionálním vkladem a s velkolepým vnímáním tektonických oblouků i péčí o detaily. FOK hrál velmi koncentrovaně a snažil se udělat vše, co bylo po něm požadováno. Bohužel v Schubertovi ba ani v Mendelssohnovi tomu tak vždy nebylo. Byla gesta, jež občas nebyla následována činy. Navíc jakkoli orchestr patří v Česku mezi nejlepší, nemá úroveň Berlínské filharmonie, Boston Symphony, Chicago Symphony, Het Koninklijk Concertgebouworkest či Vídeňské filharmonie.
Lobgesang byl zvukově poddimenzovaný a orchestr a sbor měly být početnější. Český filharmonický sbor Brno byl Petrem Fialou jako vždy připraven perfektně, nicméně ve fortissimu nešlo přeslechnout hlasové mantinely tenorů a sopránů. Nádherný chorál („Nyní děkujme všichni Bohu“) měl světovou úroveň, v závěru chyběla drtivá monumentalita. V podání sboru byl tedy Chvalozpěv úctyhodným heroickým přiblížením dokonalosti. (Ostatně podobně na mě tento excelentní sbor působil i v Lobgesangu na Svatováclavském hudebním festivalu v roce 2024 v Ostravě.) Tři sólisté odvedli výkony na hraně svých možností, ale „zlatý sek“ se nekonal. Hlasově příjemné sopranistky, Lada Bočková a Magdaléna Hebousse, vlastní vibráto, které dost znejasňuje intonaci a pěkný tenor Josepha Tancrediho možná působí kouzelně v Taminovi, leč měl v resonanci limity a velká árie „Stricke des Todes“ byla poněkud nudná.
V roce 1969 jsem byl dítětem. Ten rok jsem měl životní štěstí slyšet Nedokončenou v pojetí týmu Karel Ančerl – Česká filharmonie a byl doživotně touto hudbou okouzlen. Ihned poté jsem své okolí přinutil koupit LP s nahrávkou Václava Neumanna a České filharmonie. Už ji nemám, protože neustálým přehráváním jsem ji odrovnal. Na pojetí Petra Altrichtera budu také dlouho vzpomínat. Na dálku mu děkuji.
Upřímně řečeno nechápu, proč už dávno nedostal od prezidenta republiky medaili za zásluhy nebo aspoň vyznamenání buďto ministra kultury, ministra zahraničí (za jeho působení v cizině) nebo předsedy senátu.
Luboš Stehlík
