„Je vůbec možné vyjádřit složitou osobnost Franze Kafky baletem?“ Možná jsem nebyla jediná kdo si tuto základní otázku kladl cestou do Janáčkova divadla na novou inscenaci baletu Národního divadla Brno. Představení pak, minutu po minutě, přesvědčilo o velmi šťastném a citlivém jevištním pojetí, které Kafku vykreslilo ve výrazných rysech.
Fota Pavel Hejný / Národní divadlo Brno.
Základem inscenace jsou různé kapitoly Kafkovy osobnosti, lépe řečeno jeho života, které ve finále vytvářejí velmi sugestivní mozaiku. Jednotlivé příběhy dodávají inscenaci divácky přitažlivou rozmanitost, a to jak dějovou či tématickou tak zejména v tanečním projevu. Po prologu, který otevírá bránu do Kafkova vnitřního světa, se ocitáme v atmosféře jeho rodiny, které dominuje autoritativní otec Hermann, neochotný chápat křehkou duši nadaného syna. Je výtečné, že své výrazné místo v inscenaci má osobnost Maxe Broda, Kafkova celoživotního přítele i intelektuálního společníka, který se zasloužil o záchranu jeho díla pro další generace. Pochopitelně, že svou roli má v onom večeru láska. Kafka však nakonec vztah s Felice Bauerovou obětuje psaní jako dominantně svého života… Báječnou chvílí večera je scéna pojišťovny, v níž spisovatel na příkaz svého otce nachází své „správné civilní povolání“. Jeviště ovládly pravidelně seřazené psací stoly obsazené úředníky, jejichž životem jsou klapající (mimochodem, v báječném rytmu) psací stroje.
Anonymní svět zcela bez individualit, natož osobností, z něhož Kafka utíká do noci k milované literární tvorbě. Pak jeho život změní nemoc. Chvíle psaní tak střídá s léčbou na nemocničním lůžku. A následuje opět zázrak lásky. Tentokrát mu vztah s Dorou Diamantovou přináší chvíle lidského štěstí provázející poslední čas života. Něžnou stopou je pak setkání s holčičkou, jako prvek Kafkovy touhy po rodině. Okamžik smrti, na rozdíl od života prostý a jednoduchý, je úžasným momentem, který vlastně ani nelze popsat, vyjádřit slovy. Každý z nás si ho pak odnášel tmavými ulicemi podzimního Brna někde uvnitř ve svém Já.
Dominantní osobností inscenace je autorka koncepce baletu Kafka a choreografka Markéta Pimek Habalová, s níž se na choreografii podíleli Barbora Rašková a Glen Lambrecht. Velký podíl na výrazovém bohatství inscenace měla hudební koláž složená z nahrávek několika autorů (P. Glass, C. Shaw, N. Frahm a A. Schnittke). Scénograf David Janošek nabídl tanečníkům volný, většinou temný obrovský prostor scény doplňovaný nezbytnými detaily charakterizujícími jednotlivá prostředí inscenovaného tématu. Obdobně střídmé byly i kostýmy, jejichž autorem je Pavel Knolle. Je tedy logické, že vše je podřízeno nesmírně náročnému pohybu a výrazu. Není třeba zdůrazňovat, že taneční projev přinesl publiku mimořádné zážitky. V premiérovém obsazení to byl Arthur Abram jako Kafka, Rashmi Torres v roli Dory Diamantové, João Gomes v úloze Maxe Broda, Ilia Mironov podal skvělý výkon jako Otec…, abychom uvedli alespoň některé. Inscenace, klasicky střídající sborové a sólové scény, se tvůrcům podařila jako celek, který nemá slabý okamžik. Je to večer, který se svým způsobem zřekl vnějších efektů aby diváky plně upoutal hloubkou výpovědi o jednom lidském životě.
Zuzana Ledererová
