Collegium Vocale Gent založil v roce 1970 Philippe Hereweghe a rychle z něj vytvořil jeden z nejlepších vokálně instrumentálních souborů pro provozování hudby 15., 16., 17. a 18. století v hudebním světě. Později rozšířil svůj tvůrčí diapason i na 19. století, ale to je jiný příběh. Každopádně jeho význam pro evropskou hudbu se rovná Nikolausi Harnoncourtovi. Jeho autentický, textově orientovaný a rétorický přístup a průzračný zvuk získal CVG světovou slávu a referenci, která byla vzorem pro mnoho souborů.
Fota Hana Görlichová / FOK.
Věk a zdraví přiměly legendárního hudebníka hledat nového vedoucího vokálního ansámblu. Našel jej (ji) v české sopranistce a hudebnici Barboře Kabátkové, jež umělecké vedení světoznámého belgického vokálního souboru nedávno převzala. Mimochodem coby zpěvačka s ním spolupracuje od roku 2012. (Mezi jejími aktivitami je i vedení ženské scholy Tiburtina Ensemble.) V mém vnímání se význam rozhodnutí pana Herewegheho rovná někdejšímu jmenování Jakuba Hrůši šéfdirigentem Bamberských symfoniků. Pro českou hudební kulturu je to velká čest! Sbor by měl možná mít přídomek Praha, protože jeho členy byli ve výběru v Praze dva skvělí čeští pěvci – Tomáš Král a Lukáš Zeman.
Třetího listopadu uspořádal FOK ve svém pražském kostele sv. Šimona a Judy CVG večer s názvem Douleur non pareille – Requiem za Josquina. Do Prahy přivezla paní Kabátková sedm zpěvaček a zpěváků, někdy zpíval celý oktet, jindy septet, sextet, kvartet, nebo dokonce jen ženské trio. Jen málokdy jsem živě slyšel jakýkoli sbor zpívat s takovou hlasovou a barevnou homogenitou a tvárností.
Program započal efektním recitativním provedením De profundis clamavi žalmu 129 v němž byl centrálním hlasem Tomáš Král. Dva pěvci zpívali nejdříve z kůru, poté nakráčeli k pódiu a spolu s dalšími muži dozpívali, asi jako projev katolické úcty, obráceni k oltářnímu obrazu, zatímco lídryně zpívala k publiku.
Silným zážitkem byl pro mě sextet Josquina Desprez Nymphes, nappès – „Nymfy, najády, mořské panny a dryády, pojďte a plačte nad mým neštěstím“. Celým večerem se vinula jako červená nit chorální antifona „Cicumdederunt me gemitus mortis, dolores inferni circumdederunt me.“
Poté zněla hlavně hudba Jeana Richaforta (asi 1480-asi 1547), který Josquina nejspíše znal, možná byl dokonce jeho žákem, jež byla pro mě objevem – nádherná Missa Pro defunctis s dalšími vloženými kompozicemi (antiphony, canticum Ezechiae, žalm 94).
Meditativní program zakončila důmyslná proměna madrigalu Fortuna desperata. Skutečně mistrovská kompozice s názvem Fortuna desperata à 8 má proto autorskou dvojici Josquin Desprez – Alexander Agricola (1446-1506).
Hudba měla celý večer stejně vysokou kvalitu, takže jména autorů byla svým způsobem druhotná. Důležité byly kvalita textu, interpretace, jemné emoce, atmosféra a poselství. Závěr Fortuna desperata – Zoufalý osude byl komorním monumentem, nicméně během večera osvítily publikum i záblesky naděje – „Skládám naději v Hospodina“, „Pojďme, zaplesejme Hospodinu, radujme se v Bohu, našem Spasiteli“, „Světlo věčné ať jim svítí, Pane, se svatými tvými na věky, neboť dobrotivý jsi“. Byl to vrcholný projev sborové dokonalosti a nejzajímavější duchovní a cappella koncert, který jsem v tomto roce a možná i století slyšel.
Martin Luther údajně Josquina prohlásil za „mistra tónů – ty musí dělat to, co on chce, zatímco ostatní skladatelé se musí řídit tím, co jim diktují tóny samy.“ Luther byl moudrý muž a večer tomu dal světový vykřičník. Titulek této reflexe byl vpravdě naplněn.
Luboš Stehlík
