Během dvou dnů jsem slyšel dva hlavní pražské symfonické orchestry, 21. října Pražské symfoniky a 22. října Českou filharmonii. Pro mě bylo spojnicí ultimum opus – poslední díla je jednou z fixních myšlenek mého života. Už v době studia konzervatoře jsem se zamýšlel, možná pod dojmem četby romantických knih Romaina Rollanda, nad pozdní tvorbou  některých skladatelů. Celý život řeším neřešitelnou otázku, jestli například Bachovy vele opusy Mše h moll a Umění fugy, Mozartův Jupiter, Beethovenova, Dvořákova či Mahlerova Devátá, Beethovenův 111. opus, Pendereckého 6. symfonie „Čínské písně“,  Brittenova poslední opera Smrt v Benátkách, Kabeláčovy Proměny II, Rossiniho poslední opera Vilém Tell, Rachmaninovovy Symfonické tance, Šostakovičova 15. symfonie atd. atp. jsou skutečně vrcholem toho kterého skladatele v určitém žánru. Mám sice na to názor, ale rozhodně není objektivní a jednoznačný. Na zmíněných koncertech jsem slyšel dva takové „poslední“ opusy v určitých škatulkách.

Borejkův Šostakovič

Večer Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni pražského Obecního domu začal příjemně odlehčeně Rossiniho předehrou k Vilému Tellovi. Jakkoli se snažil skladatel vytvořit v této poslední opeře dojem dramatu, je to na rozdíl od budoucnosti (Bartók, Janáček, Britten…) jen divadlo na divadle. A taková byla efektní, efektivní a pečlivá interpretace dirigenta Andreje Borejka, který dovedl orchestr k báječnému divadelnímu výsledku (mimo jiné výborná flétna a velmi slušný hoboj).

Skoro 70 procent našich symfonických koncertů nabízí etablovanou či vycházející zahraniční hvězdu. V tomto případě jí byla údajně devatenáctiletá pianistka Alexandra Dovgan (ukrajinské jméno mate, protože je původem Ruska), neboli Alexandra Sergejevna Dovgaňová, jež má pozoruhodné reference, například od Rudolfa Buchbindera. Byla pozvána k provedení nekomplikovaného Beethovenova 1. klavírního koncertu C dur. Hrála jej správně velmi klasicistně, s  dobrým vkusem a úhozem i sympatickými emocemi. Dirigent možná mohl zmenšený orchestr přimět k většímu sepětí se sólistkou, občas se totiž zvuk blížil skladatelově poslední symfonii. Nejsvítivější byla třetí věta, ačkoli konec byl trošku rozpačitý. Pražský debut mladičké pianistky byl bezesporu sympatický, jakkoli jsem toto dílo slyšel v lepších provedeních (Brendel, Barenboim…).

Dirigent Andrej Borejko děkuje koncertní mistryni Ritě Čepurčenko. Fota Petr Chodura / FOK.

Byl jsem zvědav na Šostakovičovu poslední Symfonii č. 15 A dur op. 141, protože živých setkání jsem zatím moc neměl. (To nejlepší bylo v roce 2006 na Pražském jaru, kdy ji pod inspirativním vedením Petra Altrichtera výborně zahrála Filharmonie Brno.) Provedení bylo skutečně strhující, nadšené, kompetentní, rozhodně zajímavější než dávná kreace Maxima  Šostakoviče se stejným orchestrem ve stejném sále. Bylo i pestřejší, proměnlivější, přesvědčivější v sólech (viz třeba výborná sóla houslistky Rity Čepurčenko…).

Svérázný šostakovičovský kompoziční „minimalismus“ byl tlumočen sugestivně. Napětí mezi lehkostí, groteskou, vážností, mezi persifláží a smutkem až depresí bylo drsné. Bylo zvláštní sledovat obrovité obsazení orchestru včetně bicích a slyšet jeho komorní výstupy při sledování úsporné sazby v partituře – a prostor, který dirigent vytvořil jednotlivým nástrojům. To mělo velkou výrazovou sílu. Víc než práce s citacemi a persiflážemi známých témat (Rossini, Wagner…) bylo zajímavější poslouchat celkovou strukturu. Filozoficky to byla nejen rekapitulace života, ale i vidiny tvůrce, jenž se blíží smrti. Ne náhodou se na konci „hudba rozpouští v tichu, stává se tichem“ (Leonid Gakkel). Byl to hodně silný zážitek a FOK za jeho uvedení zaslouží pochvalu. (Kdo by chtěl prožít tohoto Šostakoviče znovu, má možnost 4. listopadu na koncertu Prague Philharmonia pod vedením Petra Altrichtera v Rudolfinu. Těžká konkurence.)

Dva Rusové, jeden Uzbek

Česká filharmonie otevřela svůj koncert ve Dvořákově síni Rudolfina překvapivě operně, když hodně virtuózně zahrála Předehru, Furiant a Tanec komediantů ze Smetanovy Prodané nevěsty. Tak excelentní provedení jsem dosud neslyšel (rozhodně ne v opeře), jen nevím, co k tomu šéfdirigenta Semjona Byčkova vedlo. Působilo to v kontextu s následujícím Třetím klavírním koncertem d moll Sergeje Rachmaninova nepatřičně, možná by bylo správné slovo provokativně.  Ale doba je asi taková…

Pro Rachmaninova pozvalo vedení staroslavné instituce šestatřicetiletého uzbeckého klavíristu Behzoda Abduraimova, který má skvělé renomé ve světě i v Praze. A Rachmaninov potvrdil, že právem. Jeden z nejtěžších koncertů klavírního repertoáru hrál s nasazením, které vlastně nelze popsat. Protože nejsem klavírista, laicky konstatuji – ještě jsem nikdy neslyšel hrát živě na špičkový steinway tak mocné, drtivé fortissimo. Občas to byly zvukové klavírní orgie. Povrchní pocit by říkal, že to byl neuvěřitelný kulturně sportovní výkon, hlubší, po proniknutí do struktury hudby, by ocenil nádheru pianissim a vyjádření emočních a strukturních změn…

Nabízí se srovnání s interpretací téže hudby od Lukáše Vondráčka, který si tímto koncertem podmanil kdysi Soutěž královny Alžběty v Bruselu, jak jsem jej slyšel 14. 10. 2021 s orchestrem FOK (dirigoval Tomáš Brauner). Virtuozita byla stejná, změny nálad a tempa také, u českého klavíristy jsem však slyšel v lyrických plochách zajímavější agogickou svobodu, básnivost a měkkost.

Vrcholem večera bylo provedení poslední symfonické skladby Sergeje Rachmaninova – Symfonických tanců op. 45. Obrovitý orchestrální aparát byl posilněn baterií bicích a obligátním klavírem.

Slovo „tance“ je třeba brát s ruskou nadsázkou, nicméně přestože  šlo ve 40. letech 20. století v evropském kontextu o kompoziční anachronismus, je to originální hudba značné emoční síly, což mistrovská interpretace pana Byčkova maximálně umocnila. Prostě Rachmaninov, stejně jako Čajkovskij nebo Šostakovič, je světem, s nímž celoživotně souzní jako málokterý žijící dirigent a každý jeho projekt z této škatulky je událostí.  Dva Rusové a jeden Uzbek odvedli skvělou práci.

Fota Petra Hajská / ČF.

Douška. Pochvalu zaslouží Česká filharmonie za důvěru, kterou dává na koncertech účastníkům své orchestrální akademie, v tomto případě mimo jiné dvěma japonským bicistům. Zajímavá byla participace dle jména asi německého hostujícího tympanisty. Naopak smutným se mi jeví odsunutí bývalého koncertního mistra violoncell k poslednímu pultu, což mi přijde ponižující a neodpovídá to jeho výkonnosti, která se mi nejeví horší než erudice cellisty, který ten večer vedl skupinu. Vnitřní regule České filharmonie a věk jsou však neúprosnými argumenty. Ostatně našel bych v tomto orchestru ještě pár podobných případů… Výjimeční dirigenti-senioři mají výjimku. Ti naštěstí mohou tvořit stále, viz případy Herberta Blomstedta a Zubina Mehty.

Luboš Stehlík

Housle FOK.

Ze záhudbí České filharmonie.

Nadšené Rudolfinum.