Podzimní festival duchovní hudby v Olomouci se během letošního již 33. ročníku rozvinul do nebývalé šíře. Nepamatuji, že by v některém z předchozích ročníků účinkovaly hned tři symfonické orchestry – Karlovarský symfonický orchestr, Prague Philharmonia a domácí Moravská filharmonie Olomouc, přičemž v dalších programech se posluchači mohli setkat s elitními specializovanými soubory, jimž dominoval znamenitý Ensemble Inégal společně s ansámblem Barocco sempre giovane. Dramaturgickou pestrost dotvářel recital finské klavírní hudby, večer sborové tvorby převážně s tvorbou autorů 20. století či program alternativních a jazzových impovizací na gregoriánský chorál. Samozřejmě že ve všech programech převládá ve shodě se zaměřením festivalu duchovní tématika v pestré paletě hudebních stylů přes rané baroko až po současnou tvorbu.
Jako každoročně se však těšil maximálnímu zájmu obecenstva závěrečný festivalový koncert, tentokrát situovaný do skvostu barokní architektury – chrámu Panny Marie Sněžné. Monumentální Requiem Giuseppe Verdiho zde zaznělo k 125.výročí úmrtí skladatele v podání sólistů, Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) a Moravské filhamonie pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského. Provedení této jedinečné duchovní skladby patří k velkým a náročným úkolům. A perfektně připravený Svárovský se svým přesným a jasným gestem suverénně ovládal celý rozměrný interpretační aparát a v intencích Verdiho dramatického myšlení každým svým novým impulzem vtiskoval dílu maximální napětí i hloubku niterné výpovědi.
Verdiho mše přitom nezapírá, že autor je především operním skladatelem, nevzdává se své hudební řeči, svého osobitého jazyka a nepsal ji ke konkrétnímu chrámovému obřadu, ale jako svůj osobní niterný prožitek ze ztráty básníka a dramatika Alessandra Manzoniho, jehož literární tvorbu velice uctíval. Současně přitom Requiem nepostrádá hlubokou vážnost a spirituální oduševnění, které odpovídá jeho základní myšlence. Po úvodní vstupní části s heroickými i bolestnými rysy a se strhující emocionalitou melodických kreseb, přichází Dies irae (Den hněvu), apokalyptický obraz posledního soudu. Právě v této části, zabírající z celku díla téměř polovinu plochy, se projevuje naplno Verdi dramatik: z útočné, dravé hudby cítíme dým a plameny, katastrofu a hrůzu, velké varování všem hříšníkům, břeskné troubení k poslednímu soudu.
Kromě orchestru ve velkém obsazení (pokud to dovolil centrální chrámový prostor) to byl vynikající brněnský filharmonický sbor jako podstatná složka všech částí mše. Hlasová kompaktnost tělesa, široké zvukové spektrum i přesnost reakce na dirigentovy podněty, to vše přispělo k vynikajícímu zážitku. Jestliže tedy sbor byl Svárovskému skvělým partnerem i oporou ve všech náročných dynamických nuancích skladby, pak mimořádný podíl na úspěšném celkovém vyznění díla měla rovněž čtveřice sólistů. Dramaturgii se podařilo angažovat výtečné připravené pěvce velkých hlasových dispozic. Ani jeden nebyl lepší než druhý: německá sopranistka Maida Hundeling imponovala zvukově průrazným, kovově znějícím hlasem široké výrazové škály a Jana Sýkorová s ní znamenitě ladila neméně znělým temným mezzsopránem (lahodné Recordare či Agnus Dei v oktávách nebo unisonu obou ženských hlasů). Také oba mužské hlasy imponovaly výrazově propracovaným výkonem špičkové kvality. Překvapením byl zejména svěží, technicky velmi dobře vybavený tenor mladého Daniela Matouška (vystoupil na záskok), zatímco renomovaný basista Martin Gurbal´ zpaměti ve svém partu doslova exceloval!
Verdiho Requiem s Leošem Svárovským u dirigentského pultu uzavřelo Podzimní festival duchovní hudby a přineslo posluchačský zážitek první kategorie. Právem proto přeplněný olomoucký chrám aplaudoval všem znamenitým interpretům.
Ludvík Kašpárek
