Symfonický orchestr Českého rozhlasu otevřel v Rudolfinu bez ohledu na mračna, která se kvůli současné vládě stahují nad Českým rozhlasem, stou sezonu, což je úctyhodné výročí. První koncert se odehrál v sobotu 2. 10. 1926 v pražském Radiopaláci a hrál Orchestr Radiojournalu, dirigentem byl Janáčkův žák Jožka Charvát; dvacet stálých hudebníků plus čtrnáct hostů z České filharmonie. Ve čtvrtek 24. září 2026 bylo na pódiu Dvořákovy síně až 96 hudebníků. (Bohužel program slavnostního koncertu jejich jména utajil.)
Fota Český rozhlas (autor neuveden).
Nejdříve zazněly upřímné zdravice ředitele orchestru Jakuba Čížka, dirigenta a častého hosta Petra Altrichtera, pěvkyně Štěpánky Pučálkové a ředitele Dvořákovy Prahy a bývalého ředitele SOČRu Jana Simona a poté energický projev generálního ředitele Českého rozhlasu René Zavorala.
„Kmotři a kmotřenka“ večera dostali od ČRo vzorky limitované LP edice Mé vlasti s nahrávkou Petra Popelky.
Poté došlo konečně na hudbu a moje první setkání se šestačtyřicetiletým německo-japonským šéfdirigentem Eliasem Grandim, který vystřídal čtyřicetiletého Petra Popelku, pro něhož bylo působení u SOČRu velmi úspěšnou etapou v jeho kariéře, která dle mého mínění nevyhnutelně míří přinejmenším do evropské elity.
Jaká byla moje zkušenost z mého prvního živého kontaktu s uměním Eliase Grandiho? Má velmi dobrou gestiku, jasné názory na interpretovanou hudbu, entusiasmus a mimořádné muzikantství. Ve vztahu k orchestru je asi příjemně komunikativní. Bohužel nemám pocit, že je stejně silnou a charismatickou osobností jako Petr Popelka a že posune orchestr na vyšší výkonnostní level jak jsem to vnímal v hypotetickém vztahu Vladimír Válek – Petr Popelka. Nemyslím si, že výsledkem mise pana Grandiho bude dosažení úrovně Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu nebo Frankfurt Radio Symphony, ale třeba na konci jeho mise dojdu k názoru, že jsem se v něm zmýlil. Přinejmenším bych si přál, aby udržel level, který orchestr teď má díky panu Popelkovi, jenž odešel za lepším bydlem do ciziny.
První opus večera nemohl být vůči publiku vstřícnější. Předehru ke Smetanově Prodané nevěstě jsem slyšel v lecjakém tempu, ale v takovém prestissimu asi nikdy. Možná chtěl dirigent ukázat, jak dobře smyčcům běhají prsty (prsty i prstoklady byly výborné), ale místo stylizovaného lidového tance a předjímky obsahu opery to byl spíše let čmeláka. Nemohl jsem si nevzpomenout na pojetí například Talicha, Neumanna, Bělohlávka, Hrůši či Altrichtera, která byla po svém skutečně česká a nebyla virtuózní etudou. Od dirigenta by to chtělo vůči české hudbě možná více empatie.
Technicky suverénní výkon předvedl orchestr v následujícím Beethovenovi, v perfektním doprovodu Romance G dur a Romance F dur se sólistou Janem Mráčkem. Pominu-li zvláštní skutečnost, že jím nebyl přítomný koncertní mistr Vlastimil Kobrle, ale koncertní mistr konkurenční České filharmonie, čímž vedení orchestru projevilo malou důvěru v jeho nemalé schopnosti, bylo to provedení, jež mělo vysoký standard, určitě bych v Česku marně hledal houslistu, který by líbezné party zahrál lépe. Bylo to kouzelně apolinské provedení. Bohužel bych našel ve světě minimálně patnáct jeho kolegů a kolegyň, jejichž pojetí by mě oblažilo tónem i jemnými emocemi více (třeba Gil Shaham, který předchozí večer zakončil v témže sále festival Dvořákova Praha).
Podstatně lépe než Smetana dopadl výběr z Dvořákových Legend (6, 2, 10, 3), jakkoli na referenční provedení či nahrávky musím opět odkázat na výše zmíněné české dirigenty, zvláště co se týká frázování, agogiky a tektoniky.
Hlavním číslem večera bylo provedení více než čtyřicetiminutové Fibichovy Symfonie č. 2 Es dur, což byl výtečný příklad důležité části poslání a smyslu existence orchestru – uvádět a připomínat kvalitní opomíjenou hudbu. Fibich by měl být rozdychtěný, lyrický, plný citu, což se z velké části skutečně stalo; orchestr hrál až na maličkosti skvěle. Eklektické dílo je ideovou směsí Berlioze, Wagnera, Smetany, Dvořáka, jistě i Fibicha, a výrazná hudba potřebuje výraznou interpretaci, což jsem slyšel, jakkoli pojetí téhož orchestru s Vladimírem Válkem v minulém století mě oslovilo více.
Z večera jsem si odnesl nejen hřejivý pocit ze hry orchestru, ale i naději v lepší zítřky dirigenta. (Vedení SOČRu, jakkoli bylo po odchodu Petra Popelky ve velmi těžké situaci, však možná mělo raději zvolit nějaké překlenovací řešení.)
Bohužel odpudivé byly tři zkušenosti. Zaprvé ve Fibichovi potlesk nevychované části publika po větách. Zadruhé psaní SMS některými „posluchači“ během hudby (zvlášť odporné to bylo v nádherně zahraném Adagiu) a nasvícení publika nepříjemným světlometem přímo do očí, který mi připomněl někdejší vyšetřovací praktiky komunistické Státní bezpečnosti a kazil mi prožívání Fibichovy hudby… Nicméně přesto to byl důstojný vstup do jubilejní sezony. SOČRu přeji nejen radostnou současnost, ale především dobrý zítřek.
Luboš Stehlík
