Pod egidou Una festa barocca uspořádal festival Dvořákova Praha ve Dvořákově síni pražského Rudolfina barokní slavnost, jejíž centrální osobností byla Magdalena Kožená, v třiapadesáti letech už legendární mezzosopranistka. Její světové renomé začalo vznikat na recitálu v téže budově v roce 1997, kdy v poloprázdném sále jen málokdo chápal, že je přítomen zrodu hvězdy evropského významu. Tehdy zpívala za doprovodu souboru Musica Florea Bacha, 16. září 2026 árie z oper Händela (Agrippina, Ariodante) a Vivaldiho (Il Gustino, Il Farnace).
Fota Dvořákova Praha.
Snad poprvé jsem ji slyšel živě zpívat takovýto repertoár s doprovodem moderního orchestru. Výjimkou byly dvě kopie barokních cembal, loutnistka a třiašedesátiletý dirigent Andrea Marcon, též cembalista, varhaník a učitel, který kdysi proslul jako zakladatel a leader proslulých „barokních“ souborů Venice Baroque Orchestra a La Cetra Barockorchester a Vokalensemble Basel a které se před patnácti dvaceti lety podílely na vytyčování cest historicky poučené interpretace hudby 17. a 18. století. Výběr České filharmonie (jména přibližně dvaceti hudebníků byla v programu utajena) se jevil technicky samozřejmě jako bezchybný, tónově velmi kvalitní (koncertním mistrem byl jako vždy spolehlivý Jan Fišer). Dirigent udělal v rámci asi omezených časových možností maximum, aby bylo afektově bohaté baroko věrohodné, nicméně oproti nejlepším evropským „autentickým“ orchestrům typu například Les Musiciens du Louvre, Les Talens Lyriques, Concerto Köln, Freiburger Barockorchester, The English Concert, Orchestra of the Age of Enlightenment, English Baroque Soloists, to bylo dokonale nudné, naučené a bez autentického barokního drivu. Z instrumentálních čísel byl nejzajímavější Vivaldiho Koncert pro dvě violoncella, v němž decentně zazářili oba koncertní mistři – Václav Petr a Ivan Vokáč. Invenčně bohatý byl i Vivaldiho Koncert g moll pro smyčce, zvláště třetí věta.
Výkon Magdaleny Kožené, rezidenční umělkyně Dvořákovy Prahy 2026, měl jako vždy vysoké mezinárodní parametry; emoce slovní byly v synergii s emocemi hudebními. Bylo tam ledacos – monodramata, vášně, trpitelství, hrůzné vidiny, zklamání, smutek a nakonec i pozitivní naděje: „Po temné a ponuré noci slunce na nebi ještě půvabněji září a naplňuje zemi radostí.“ (Händel – Ariodante) Vrcholným číslem byla árie Scherza infida z Ariodanta, přestože více se mi líbí například pojetí Cecilie Bartoli.
Na rozdíl od písňového recitálu 7. září nebyl zpěv včetně intonace bez kazů, nicméně myslím, že to mohlo být vědomé, protože je pro ni prvním místě výraz, silné emoce, totální prolnutí slova a hudby. V tom mi trochu připomíná Marii Callas. Její interpretace byla samozřejmě sugestivní, ale upřímně řečeno neměl jsem mrazení v zádech jako například při jejích písňových recitálech nebo v roce 1997. (O několik dnů později jsem poslouchal barokní koncert čtyřicetileté mezzosopranistky Mariny Viotti, třiašedesátiletého Marca Minkowského a jeho čtyřiačtyřicetiletého orchestru Les Musiciens du Louvre a byl jsem na rozdíl od českých filharmoniků a nejslavnější české pěvkyně příjemně ohromen.)
Úspěch v Rudolfinu byl mohutný a po standing ovations přidala paní Kožená nejslavnější Händelův operní hit – Lascia ch´io pianga z opery Rinaldo s decentní ornamentikou a obrovskou pěveckou emocionalitou. Ostré vrcholy mi však k hudbě ladily méně než měkká lahodnost přezdobené Roberty Mameli s Collegiem Marianum na festivalu Lípa Musica 11. září v Liberci.
Luboš Stehlík
