Tradici podvečerních koncertů nazvaných „Dvořákova Praha na Bořislavce“ nepřerušil festival ani letos. Na prvním ze čtyř soirée vystoupila hudební rodina Pěruškových s violoncellistkou Kristinou Vocetkovou, která však do rodiny také patří. Přízemní prostor Centra Bořislavka na Praze 6 byl v pondělí 7. září zcela zaplněn vnímavým a přejícím publikem, které hráče povzbudilo k velmi dobrým výkonům.
Fota Dvořákova Praha.
Hlavou hudební rodiny je tatínek (jeho synové mu jinak neřeknou) Jan Pěruška, violista a dlouholetý člen Stamicova kvarteta. A také člověk s velkým smyslem pro humor a nadšený vypravěč, který publiku prozradí i to, kvůli čemu se synové červenají. Ale to je špičkování, kterým se koření láskyplné rodinné vztahy. Jejich strážcem je maminka Marcela, rovněž vystudovaná violoncellistka, jež byla členkou Pražských madrigalistů. Když přišly čtyři děti, vzdala se kariéry, ale nikoli nástroje. O nejmladšího Davida pečovala hudebně tak, že dnes patří tento student HAMU k nejpozoruhodnějším mladým cellistům. Starší Matouš, houslista, je zakládajícím členem Tria Bohémo, výborného mladého souboru, který posbíral spoustu cen a jehož zahraniční koncertní cesty často vedou do Velké Británie, USA, Rakouska atd. Zajímavou cestu zvolil nejstarší syn Jan, houslista, který vedle Arcibiskupského gymnázia, Pražské konzervatoře a bakalářského stupně na HAMU vystudoval i Fakultu sociálních věd a dnes je sportovním redaktorem, který si život zpestřuje houslemi. Nutno dodat, že profesionalitu osvědčuje jak v komentování sportu, tak ve hře na housle. Půvabem, ale zejména energickou a precizní hrou osvěžuje rodinnou konstelaci i Trio Bohémo violoncellistka Kristina Vocetková.
Možná by se řeklo, že na koncertě podobného typu zazní známé skladby, ve kterých mladá generace osvědčí své schopnosti a tatínek to bude jistit. To je ale daleko od pravdy! Program přinesl neotřelý vhled do komorní literatury a gradoval od živelného Tance pro smyčcové trio Hanse Krásypřes Sarabandu s variacemi pro housle a violoncello na Händelovo téma Johana Halvorsena, Tři madrigaly pro housle a violu, H. 313 Bohuslava Martinů, první větu Sonáty pro sólové violoncello, op. 8 Zoltána Kodályho a vyvrcholil první větou Smyčcového kvintetu C dur, op. 956 Franze Schuberta. Slovo gradace je na místě. Po každé skladbě se zdálo, že nic hlubšího, hudebně zajímavějšího už nemůže přijít, ale s každou položkou programu posluchač odkrýval další a další hudební zákoutí.
Při poslechu Jana Pěrušky st., Matouše Pěrušky a Kristiny Vocetkové v Tanci pro smyčcové trio (1943), které Hans Krása napsal v Terezíně, jsem si říkala, že nic tak podnětného a krásného už ten podvečer neuslyším. Melodická skladba, do jejíž živosti vzápětí proniknou melancholie, beznaděj a varování v podobě ostrého tónu, je složitá rytmicky a vyžaduje přesnou souhru. To se interpretům zdařilo bezezbytku a navíc přidali i vřelost a napětí.
Poté však přišli na pódium houslista Matouš a cellista David a s chutí spustili Händelovo průzračné Händelovo téma, které Johan Halvorsen rozpracoval do virtuózních variací. Pochvalu zaslouží nejen virtuózní technika obou hráčů, ale i souhra a srozumitelná výstavba, díky níž posluchač ocenil zřetelnost a krásu Halvorsenových harmonií. Za nádherný okamžik považuji místo, kde se Matoušovy housle doslova vpily do sytého tónu Davidova violoncella.
Tři madrigaly pro housle a violu, které Bohuslav Martinů napsal v roce 1947, stále patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejsdělnějšímu, co pro tyto nástroje vzniklo. Překrásná hudba však potřebuje adekvátní interprety, kteří dosáhnou dokonalé souhry a vřelého zvuku a mají výbornou techniku a cit jeden pro druhého. V podání Jana Pěrušky st. a jeho synů Jana a Matouše, který v půlce Jana vystřídal, vyzněly Madrigaly čistě a průzračně jako opravdový hudební skvost.
V jedné ze stěžejních skladeb violoncellového repertoáru, Kodályho sonátě (1915), se zaskvěl David Pěruška. Zvolil první větu Allegro maestoso ma appassionato, v níž předvedl všechny své hráčské schopnosti: energickou techniku, vášnivost výrazu, timing (významotvorné pauzy), vypracování frází a vedení melodie i dynamické proměny. Posluchače zaujal svým autentickým prožitkem a mladistvým, a zároveň sebejistým projevem náročné skladby.
Jako oslava hudební rodinné pospolitosti vyzněla na závěr první věta Allegro ma non tropo ze slavného Schubertova Smyčcového kvintetu C dur (1828). Mužská reprezentace rodiny a Kristina Vocetková ji zahráli s potěšením, které se přeneslo i na publikum. Jejich provedení bylo propracované v souhře i dynamice, každý z hráčů snad soutěžil o co nejlahodnější barvu tónu (nádherný zvuk violy!), překrásné bylo vedení a hravost melodií a jemnost pizzicat.
Dvořákova Praha představila v uplynulých ročnících na Bořislavce i jiné zajímavé hudební rodiny, například rod Klánských nebo Kollertů. Všichni mají mnoho společného: lásku k hudbě, vysokou profesionalitu, příjemný smysl pro humor a silnou rodinnou soudržnost.
Alena Sojková
