Pokaždé si říkám, že dávat na jeden program dvě nejslavnější Dvořákova díla, navíc ze stejného tvůrčího období a s podobným vyzněním, je přílišná sázka na efekt a jistotu. Ale koncert samotný ve mě většinou zanechá smiřující dojem, pokud tyto dva skvosty zazní v působivém provedení. A Filharmonica della Scala s dirigentem Richardem Chaillym takové provedení 5. 9. nabídla. Orchestr u nás není zdaleka poprvé a dirigent před pár lety vystupoval na Pražské jaru dokonce s Čajkovského Koncertem b moll. I tehdy zanechal jako doprovázeč vynikající dojem. Ve svých 73 letech je dirigentem s největším možným renomé, začínal jako asistent Claudia Abbada právě ve Scale, má za sebou úctyhodnou kariérou u Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu i v lipském Gewandhausu. Nahrávek má na stovky, nepotřebuje si nic dokazovat, spolupracoval vždy s těmi nejlepšími a pokorně střeží odkaz nejlepších dirigentů – není takovou mediální hvězdou, jakoby navazoval spíše na Haitinka a Abbada než na Bernsteina.
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
Provedení sólistky Veroniky Hagen ovšem úplně strhující nebylo. Byl to Dvořák řekněme hodně introvertní a ne tak rozezpívané, jak by bylo třeba. Bylo to jemné kultivované hraní, které by se hodilo spíše k Schumannovi a do smyčcového kvarteta. Jméno Hagen ve světě skutečně proslavilo Hagenovo kvarteto, kde jsou tři rodinní příslušníci, ona sama je dcerou violoncellisty Clemense. Ale vzpomněl jsem si, že Hagenovci jsou výjimeční v klasicistním a méně v romantickém repertoáru, detailní zvuková práce jim byla vždy bližší, než vřelost potřebná v romantické hudbě. Nevím samozřejmě, nakolik se sólistka s rodovým kvartetem opravdu vnitřně identifikuje, ale její provedení bylo zkrátka spíše pečlivé než strhující. Velké zázemí a zvuková kultura byla znát, výrazný umělecký rukopis už méně.
Violoncellový koncert je ovšem dílem, kde má důležitou úlohu orchestr a pokud jde o doprovod, byl naprosto okouzlující. Právě tady bylo znát, že slyšíme jeden z nejlepších operních orchestrů a dirigenta, který opravdu ví, jak doprovázet. Bylo úžasné sledovat, jak orchestr drží všechny barvy, všechny hlasy partitury, a přitom nikde sólistu nepřekrývá. Propracovanost zvuku byla mimořádná, i když orchestr hrál ztišeně a jen v orchestrálních mezihrách vždycky vyrostl do plné síly. Až na drobná intonační zaváhání v těžkých hornových sólech to bylo prostě skvělé: citlivá a jistá skupina dřevěných dechů, měkké žestě dokonale napojené na smyčce, přirozeně zpěvné a homogenní smyčce.
Pomineme-li, že Novosvětská patří k dílům, které se svým způsobem nedají zkazit, i druhá polovina měla kus mimořádnosti. Především v dnešním kontextu, kdy se hodně experimentuje s agogikou, volí se extrémní kontrasty, vytahují se efektní instrumentální sóla. Tady nebylo nic toho! Na provedení jsem obdivoval především dokonalý klasický tvar, tempovou kázeň, logiku ve vedení hudebních myšlenek, žádná samoúčelná tempová zastavení nebo zrychlení. Bylo to průzračné, čisté, klasicky muzikální. Largo hrál Chailly v odvážně pomalém tempu a s dlouhými pauzami už mezi úvodními akordy, a pak znovu v komorním ztišení v návratu hlavního tématu – a vše vyšlo naprosto precizně. Přiznám se, že jsem od operního orchestru a Italù čekal a unesl i rozevlátější, rozezpívanější a emotivnější provedení. Tady ale promluvila osobnost dirigenta, který ctí stavebný řád symfonické hudby a dovede ho přesně vystihnout a dodržet. Z Dvořáka vystihli tu důležitější stránku jeho hudby: pokoru, neokázalost, citovou jemnost.
Jindřich Bálek
Foto Dvořákovo Praha.
