Když se v roce 2012 vrátil z britské mise do Česka Jiří Bělohlávek, který předtím řídil BBC Symphony Orchestra, doufal jsem, že bude moudře a v dobrém vládnout mnoho let české klasické hudbě, ale jinak, než jako Herbert von Karajan občas nemoudře ovládal německý a rakouský hudební život v 70. a 80. letech. Bohužel mu bylo dopřáno pouhých pět let. Českou filharmonii po jeho smrti převzal Semjon Byčkov.
Fota Ivan Malý.
Prague Philharmonii, kterou jako Pražskou komorní filharmonii (později také PKF-Pražskou komorní filharmonii) Bělohlávek v roce 1994 založil a dalších 11 let řídil, stejný počet let umělecky vede Emmanuele Villaume. V obou případech to byla správná volba. Potvrdil to i zahajovací koncert 33. sezony Prague Philharmonie 4. září v Rudolfinu.
Pan šéfdirigent vybral atraktivní program. Prvním číslem byla Sinfonietta La Jolla pro komorní orchestr a klavír Bohuslava Martinů, pak oblíbený sólový kus – Houslový koncert Samuela Barbera – a vrcholem měla být hitová Beethovenova Pátá symfonie c moll „Osudová“.
Pohodovou La Jollu si orchestr i dirigent náramně užili. Bylo to tónově vytříbené, přesné, prostě ve všech parametrech dokonalé hraní, referenční provedení. (Koncertantní klavírní part velmi dobře provedl Stanislav Gallin.) Měl jsem pocit, že jim je Martinů hudba blízká. Ze hry Prague Philharmonie zněly čirý požitek a spokojenost, možná i dobrá nálada začátku sezony!
Ryzí radost i skrytý stesk po domově vystřídal kýčovitý svět Hollywoodu. K provedení Barbera vedení orchestru pozvalo dvaatřicetiletého, věčně usměvavého kanadského houslistu Blakea Pouliota. S orchestrem je z minulosti perfektně sžit a bylo vidět, že spolu rádi hrají. Allegro a Andante prostupuje sladce postromantická hudba se silně patetickými melodiemi a chytrými emocemi, třetí je v podstatě hodně virtuózní, perpetuální etuda. Kdybych chtěl být aktuální, napsal bych, že je to „trumpovská“ hudba. Jinak řečeno první věta je kompozičně přeslazená, druhá hollywoodsky uslzená, třetí nudná. Naštěstí dirigent i sólista kýčovitost mírnili. Slyšel jsem sice houslisticky zajímavější provedení (Bell, Hahn, Perlman, Shaham), ale toto se k nim hodně přiblížilo. Rozhodně bylo nejlepší, které jsem živě slyšel. Blake Pouliot hrál báječně a jeho stradivárky „Thunis“ z roku 1729 zněly skvěle! Jejich kvalita se koneckonců projevila i v osobitém pojetí přídavkové Gavoty z Bachovy Partity E dur. K výběru hudby musím dodat, že pakliže byl sólista Kanaďan a záštitu koncertu měla kanadská velvyslankyně Emily McLaughlin, zvolil bych coby výraz úcty kanadskou hudbu, například jednu z houslových fantazií Oskara Morawetze, což není horší hudba než Barber a mohlo by to být pro české publikum objevné… Repertoár pro housle a orchestr 20. století má dva světy. Jeden reprezentují mimo jiné Britten, Martinů, Szymanowski a Šostakovič, druhý Barber… Já pléduji pro první… Nicméně my lidé potřebujeme k životu nejen Šostakoviče, ale i Barbera.
Osudová je choulostivá symfonie a pro každý ansámbl velká výzva. Každý milovník hudby na světě ji zná asi podobně jako Češi Novosvětskou, každý má na ni silný názor podepřený mnohými nahrávkami a neustálým prováděním. Oceňuji odvahu pana Villauma ji uvést a podrobit se komparaci, a to hned na úvod sezony, kdy by mohla hrozit po dovolených menší míra koncentrace, což se naštěstí téměř nestalo. Bylo by hloupé porovnávat nástrojovou kvalitu s Berlínskou filharmonií Karajana, Abbada či Rattla, Vídeňskou filharmonií Böhma či Kleibera, Evropským komorním orchestrem Haitinka, Harnoncourta či Nézet-Seguina, Českou filharmonií Bělohlávka. Pražští filharmonici hrají Beethovena po svém a prizmatem svého šéfdirigenta. Je to pojetí originální, v míře dokonalosti, které jsou schopni (a ta je nemalá), což je dobře, ale bezesporu jsem už slyšel provedení, jež mě uspokojilo ještě více. Určitě by se mi líbily hlubší práce s detaily, propracovanější agogika, frázování, více energie a větší měkkost v dechových nástrojích… Nicméně byla to výborná Osudová, řekl bych s festivalovou úrovní. Vrcholem večera však byl v mých uších famózní Martinů.
Prague Philharmonia slaví Kristova léta. Moc bych jí přál radost, úspěchy i lepší ekonomický fundament.
Luboš Stehlík
