Červenou linií programu Viaggio magico Letních slavností staré hudby 22. července v Letním refektáři Strahovského kláštera bylo mýtické putování za zlatým rounem, což je důležitý zdroj evropské mýtické imaginace. Průvodčím byl toho večera mladý soubor I Zefirelli. Byl založen v Hamburku a zatím mě upoutal jen vtipnými nahrávkami Mr. Handel in the Pub a Telemann in der Taverne. V Praze se představil v obsazení Luise Catenhusen – vedoucí, zobcová flétna, cink, María Carrasco Gil – barokní housle, Jakob Kuchenbuch – viola da gamba, Tobias Titze – loutna, barokní kytara, Tilman Albrecht – cembalo a Jeroen Finke – perkuse.
Program měl tři bloky, jež se však prolínaly a nebyly nějak slyšitelně rozdílné – Dobrodružství na daleké cestě, Vábivý hlas lásky, Lesk drahocenného pokladu. Ve velmi dobré interpretaci jsem slyšel hudbu různé kvality – od hudby spíše utilitární (Allegro: Quinto ballo detto lo Ninfe di Senna, Cazzati: Capriccio detto il Gozzadini, Uccelini: Sonata prima detta La Poggia…) až po žánrové perličky – Trabaci: Partite arcifiose, Castello: Sonata decima a 3, Falconieri: La Diamantina a hlavně Rossi: Sinfonia nona… a Cesti: Sinfonia, Palude Tritonia, Sonatina per trombe.
Giulio Bonasone (činný / fl. 1531–1576), Příběh Iásóna a Médeie: vlevo Médeia odnáší svého
syna, uprostřed propadá šílenství. Iásón stojí vpravo. / The story of Jason and Medea: on the
left, Medea carries away her son; in the centre, she descends into madness. Jason stands on
the right.
Souhra byla dokonalá, ladění občas drhlo, což bych vztahoval hlavně k intonačně občas bloudícímu cinku. (Na tento dechový nástroj je určitě obtížné hrát, leč jako barokní laik jsem slyšel v Praze lepší cinkenisty.) Tematicky absurdní sóla cembalisty a gambisty si vysvětluji snad jen tím, že když už jeli takovou dálku, tak se jejich mužské ego muselo umělecky zeslyšitelnit. Instrumentalisté se prosadili i vokály, a to v Uccelliniho Arii XIII sopra Questa bella Sirena. Jestli něco takového skladatel skutečně po hudebnících chtěl, pak takovým naturálním zpěvem by Sirény argonauty spíše zahnaly.
Někde jsem se dočetl, že soubor „uchvacuje přirozeným vystupováním a radostí ze společného tvoření hudby“ a že je „závanem čerstvého vzduchu v historii nástrojů.“ Vše bych podepsal s dodatkem, že to není v současné provozovací praxi barokní hudby nic výjimečného. Takových souborů je dlouhá řada – v Evropě i u nás.
Řádný program sice neměl gradaci, ale zato aranžovaný přídavek vše odčinil – Nobody’s Jig, Tune Of Mr. Lane’s Magot, Fantomenland, Fig For A Kiss (The English Dancing Master, London 1651 & traditional).
Přestože by se dalo najít pro každý nástroj x přinejmenším stejně kvalitních muzikantů, je dobře, že se decentně větrní I Zefirelli v Praze představili; skutečně to byl závan čerstvého vzduchu.
Luboš Stehlík
Fota Petra Hajská.
