Věnovat koncert symfonického orchestru pouze sólistům není v Česku obvyklé. Dokonce bych použil adjektivum odvážné. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jenž s dobou úžasných stých narozenin vplouvá do nejisté doby (nový šéfdirigent, kritické ekonomické problémy Českého rozhlasu), pozval 15. června dva renomované sólisty a neznámou dirigentku.
Martin Kasík vybral pro své hostování dvě zcela rozdílná díla – Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur (K 488) a Chopinovy Variace na téma z Mozartovy opery Don Giovanni pro klavír a orchestr B dur op. 2. Obé bylo osvěžující, zahrál je technicky spolehlivě a na velmi slušné tónové úrovni. Lépe dopadl od něj i od orchestru u nás málo hraný Chopin. V Mozartovi si sólista, orchestr i dirigentka Erina Yashima nedělali nic moc z historické interpretační poučenosti, ale dnes je zvykem hrát Mozarta i způsobem, který by více přináležel například Mendelssohnovi (viz frázování v první větě, nedostatečná tónová měkkost). Co se týká pouze partu klavíru, byl velmi přesvědčivý, ale zůstal vzdálen úrovni Brendela či Pires. Výborné bylo známé Adagio.
V Chopinovi jsem měl neodbytný pocit, že by Erina Yashima potřebovala ještě jednu zkoušku. U Martina Kasíka bylo už po jedné minutě jasné, že je mu svět Chopina blízký a nebýt zkušeností se světovými pianisty, kteří v Praze po roce 2000 hostují (Pražské jaro, Dvořákova Praha, Česká filharmonie, FOK, Prague Philharmonia i samotný SOČR), byl bych spokojen. Chopina jsem si, i díky lepšímu výkonu orchestru, užíval, ale ideální nebyl. Byla to velmi poctivá klavírní hra, ale chopinovská nebesa se neotevřela. Přídavek byl samozřejmě stylový – Chopin: Nocturno op. 27, č. 2.
Druhá část večera v Dvořákově síni Rudolfina byla jiným světem – symfonie Harold v Itálii. Berlioz nechal svého Poutníka kráčet světem s úsměvem i žalem. Josef Špaček, jenž pro tentokrát vyměnil housle za violu, nasadil hodně svižné tempo a „melancholická rezignace“ byla jeho „objektivistickému“ pojetí trošku vzdálena.
Partitura je plná geniálních instrumentačních nápadů, toužení, energie, prostě lidského všehomíra, leč v pojetí paní dirigentky jsem se toho dočkal spíše v náznaku, žádné emoční vlny jsem neslyšel. Naopak to vše bylo v technicky sice nedokonalém, leč sugestivním a emočně nabitém provedení České studentské filharmonie, perfektně připravené a mocně inspirované sirem Simonem Rattlem v témže sále v listopadu 2025 se skvělým Amihaiem Groszem, sólovým violistou Berlínské filharmonie. Erina Yashima odvedla v rámci svých možností maximální penzum práce, ale od Simona Rattla by se mohla hodně učit. Škoda, že stále ještě šéfdirigent SOČRu Petr Popelka asi neměl čas…
Výkon pana Špačka byl výtečný, ale na skutečné vládce violy typu Antoina Tamestita, Tabey Zimmermann nebo v 90. letech Gérarda Caussého obávám se nikdy mít nebude. Mimochodem pro české violisty je nedobrou vizitkou, že nejlepším současným interpretem Harolda je mezinárodně ceněný houslový virtuos.
Fota Rudolf Zaverec.
Douška. Koncert se konal v den, kdy podstatná část veřejnosti a všechna média žila rozhodnutím vlády přisát rozpočty dvou veřejnoprávních médií – Českého rozhlasu a České televize – na státní rozpočet. Ovšem aby byla tortura existenciálně ještě bolestivější, zkrátila jim budoucí rozpočty o vyšší řády stamilionů. Jestli se tak stane a nic nenasvědčuje tomu, že by se parlamentní koaliční parní válec zastavil, budou muset ředitelé obou institucí pořádně šetřit, formátově i personálně. Kdyby bylo dárkem k výročí orchestru jeho zrušení, byla by to největší kulturní ostuda tohoto státu od doby masarykovské republiky. Dokonce větší než kulturní zločiny komunistů. Mimochodem když už, tak bych šetřil v jiných údech Českého rozhlasu…
Luboš Stehlík
