Mimořádné komorní koncerty

Ve dvou po sobě následujících večerech jsem slyšel mimořádně povedené koncerty. Chci se s vámi podělit o pocity a fakta.

Kobylka pro Romana Patočku 

FOK produkoval 14. ledna recitál svému hlavnímu koncertnímu mistru Romanu Patočkovi. Nebyl moc propagován a medializován, ale kvalitou byl výjimečný. Měl hvězdného klavírního partnera – Itamara Golana. (Mimořádní „doprovazeči“ nejsou v Praze častými hostmi. Kvůli Golanovi měl koncert záštitu a ochranu Velvyslanectví Státu Izrael.)

Fota Petr Dyrc.

Večer nabídl skvělou dramaturgii. Už úvod byl zářivý a vlastně i objevný. Janáčkovu Houslovou sonátu, JW VII/7, hrál houslista v detailech jinak než je zvykem – velmi vřele se silnými rubaty, maličko jiným frázováním. Janáčkovský styl perfektně postihl klavírista.

Po šokujícím Janáčkovi nabídli oba pánové další lahůdku – Brahmsovu Sonátu pro housle a klavír č. 1 G dur, op. 78. Je sice označována podle nostalgické básně Klause Grotha jako „Dešťová“, ale jednak je spíše „Sluneční“, jednak rozhodně nepřevládá nostalgie, ale pozitivnost. Patočka v rámci možností svého nástroje akceptoval zpěvnost svého partu a jeho ponoření do not objevilo pro mě věci, kterých jsem si dosud nevšiml. (Přitom jsem toto dílo, stejně jako Janáčka, kdysi podrobně studoval a hrál.)

Po pauze přišlo snad ještě větší překvapení, než byl Janáček – Fratres Arvo Pärta. Díky principu tintinnabuli, kdy noty nejsou vázány na témbr konkrétního nástroje, jsem Bratry slyšel v řadě verzí. (Houslová vznikla v roce 1980, tři roky po premiéře originálu, na popud Gidona Kremera.) Modulovou variační kompozici hrál český houslista s pozoruhodnou empatií, objevil poněkud jinou zvukovost, a sugestivností se to ideálnímu Kremerovi, i díky klavíru, blížilo. Bylo to zajímavější než mnohé interpretace, které jsem dosud slyšel, včetně Renauda Capuçona. Pro mě vrchol večera. Nicméně závěr byl neméně atraktivní, když oba umělci s efektní elegancí a švihem dokonale vystřihli Schubertovu pohodovou Sonátu č. 4 „Grand Duo“.

Patočka potvrdil, že už dávno vyšel ze stínu koncertních mistrů České filharmonie, do něhož jej tlačili novináři a skutečně patří mezi českou elitu, Golan právem stále patří mezi nejlepší klavírní „doprovazeče“ současnosti. Večer završily dva přídavky:  Čínský tamburín od Fritze Kreislera a první z Romantických kusů Antonína Dvořáka.

Rozlet a dispozice houslisty trošku omezovaly možnosti jeho nástroje od Felixe Mori Costy (Parma 1809), jež jsou sice moc dobré (zvláště výšky), ale úroveň guarnerek Josefa Špačka nemají. Je dobře, že FOK zvolil křídlo Bösendorfer, které s programem perfektně ladilo, jen jsem měl pocit, že mohlo být lépe technicky připraveno.

Od studentských sedmdesátých let uděluji ve své mysli houslovým výkonům, z nichž jsem nadšen, pomyslnou zlatou kobylku. A tak aniž o tom vědí, ji mají například Hudeček, Szeryng, Vlachová, Kukal, Mutter, Kremer, Jansen, Kavakos, Fischer, Hadelich, Špaček, Mráček, Vodička. Zlatou kobylku by si zasloužil i Roman Patočka.  

Snová dechová harmonie

Fota Petra Hajská.

Český spolek pro komorní hudbu představil 15. ledna ve Dvořákově síni Rudolfina Harmonii českých filharmoniků – 36 dechařů, většinou členů České filharmonie. V podstatě to byl test, v jakém stavu jsou dechové sekce našeho prvního orchestru s jejich kolegou na dirigentské podestě, sólo hornistou Ondřejem Vrabcem, jenž je renomovaným dirigentem (současný šéf Karlovarského symfonického orchestru).

Záplavě fléten, hobojů, klarinetů, saxofonů, fagotů, lesních rohů, trubek, trombonů a jedné tuby odpovídal velmi netradiční program. Předkrmem byla příjemná, kompozičně utilitární, i když poněkud matná Mendelssohnova Předehra, op. 24. Poté jsem však slyšel skvělý a velmi efektní Trombonový koncert Rimského-Korsakova, jehož sólový part fantasticky zahrál Lukáš Moťka.  Bylo příjemné poslouchat ve vznešeném a poněkud koženém sále verdiovsky odlehčenou skladbu promenádního střihu. Pro mě však byl vrcholem večera výběr z baletu Apalačské jaro Aarona Coplanda, v němž se příjemně mísily pastorálnost a vzdušnost horských stepí s jazzem (výborné aranžmá Roberta Longfielda).

Hlavním pokrmem dechové hostiny byla efektní Čtvrtá symfonie Andrea Donese, který byl docela významně spjat s Českou filharmonií. (Ondřej Vrabec nahrál před deseti lety jeho symfonie a významně se podílel na vzniku a provedení Koncertu pro čtyři lesní rohy a orchestr.) Symfonie s číslem čtyři není nijak kompozičně progresivní či dokonce avantgardní. Má trochu filmový střih, čemuž odpovídá i skutečnost, že jsem v ní slyšel jak působivá místa, tak poněkud nudná nebo kterým jsem neporozuměl.  Možná se měla druhá část večera držet aranží a završit koncert nějakým upraveným Brahmsem nebo Schubertem…

Resumé večera: Dechaři České filharmonie mají jako celek úroveň, nad níž se tají dech, a jistě patří k nejlepším v Evropě, orchestr se může opřít nejen o Semjona Byčkova a Jakuba Hrůšu, ale i o Ondřeje Vrabce.

Luboš Stehlík  

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky