V neděli 2. června 2024 nabídlo Pražské jaro ve víceúčelové hale Fora Karlín svým posluchačům nevídanou a neslýchanou performanci. Nesla název 11 000 strun pro 50 mikrotonálně naladěných klavírů a komorní orchestr, jejím autorem je přední soudobý rakouský skladatel Georg Friedrich Haas (*1953). Spolu s padesáti mladými tuzemskými pianisty v ní vystoupil proslulý rakouský orchestr Klangforum Wien, který se specializuje na interpretaci soudobé hudby a je už třetím rokem rezidenčním souborem Prague Offspring. V propagačních materiálech Pražského jara jsme se mohli dočíst, že Praha je po Bolzanu a Vídni teprve třetím městem, kde byla tato ojedinělá kompozice uvedena.

 Fota Milan Mošna / Pražské jaro.         

Mikrotonální ladění klavírů spočívalo v tom, že každý klavír byl naladěný přesně o 2 centy výše než klavír předchozí. Mezi nejnižším a nejvyšším laděním vznikl tedy rozdíl 98 centů, tj. jeden půltón minus 2 centy.

Neobvyklému nástrojovému obsazení odpovídalo netradiční uspořádání koncertního prostoru. Dominoval mu velký kruh vytvořený z padesáti lesklých černých pianin čínské provenience (očíslovaných kuriózně 00–49). Uvnitř tohoto kruhu byly ve čtyřech „sektorech“ instalované židle pro publikum. V „mezikruží“ mezi židlemi a klavíry zůstala zóna pro orchestrální hráče, rozmístěné – podobně jako klavíry – taktéž v kruhu kolem posluchačů. V této „orchestrální“ zóně byla mj. připravena řada bicích nástrojů, které – jak se později ukázalo – obsluhovali i jiní instrumentalisté, než jen „regulérní“ hráči na bicí. V nástrojovém obsazení této extravagantní kompozice mne, přiznávám, nejvíc překvapilo cembalo (vyzdobené zábavnými malůvkami opiček hrajících na hudební nástroje). Na zdech viselo kolem dokola osm velkých světelných tabulí, které synchronizovaně odměřovaly čas, podle něhož se řídily nástupy jednotlivých nástrojů.

Židle pro posluchače byly rozdělené ve čtvrtinách kruhu do čtyř sekcí. Měl jsem vstupenku do sekce C – ze svého místa jsem celkem dobře viděl klavíry č. 25–34, a když jsem se trochu víc pootočil doprava, dohlédl jsem až ke klavíru č. 39. V tomto „klavírním rozmezí“ seděli také tři orchestrální hráči: pozounista, hobojista a kontrabasista. Pozounista a hobojista měli kromě svých nástrojů na starosti ještě malou sadu bicích. Pianisté a orchestrální hráči umístění v sousední sekci a za mými zády pro mě zůstali po celou produkci neviditelní.

Čas na obrazovkách se začal odměřovat rovných 10 vteřin před začátkem a přesně v 00:00 se rozezněly první tóny performance. Celá více než jednohodinová skladba byla založená téměř výhradně na zvukových barvách. Jak hudba plynula, barvy se postupně proměňovaly, přelévaly se jedna do druhé, vstupovaly do nečekaných konstelací a neustále něčím překvapovaly. Mnohé byly natolik neobvyklé, že se mi jejich zdroje ani při nejlepší vůli nedařilo identifikovat. Občas jsem dokonce pochyboval, zda jsou to zvuky vytvořené akustickými hudebními nástroji. Svůj podíl na této podivuhodné barevnosti měla bezpochyby skladatelova nápaditá práce s klavíry, které přibarvovaly hudební tok hojnými tremoly, rychlými stupnicovými běhy, clustery a efektními glissandy (jichž bylo v celé skladbě tolik, že si na ně pianisté museli navléknout rukavice, aby si neodřeli ruce). Působivost barevného průběhu značně zvyšovalo i to, že se mnohdy dalo jen těžko poznat, odkud zvuky přicházejí. Dokonce jsem některé zvukové podněty vnímal nejen „horizontálně“, ale často jsem měl pocit, jako by hudba proudila i „zdola“ či „shora“, což dodávalo celé performanci málem až fantaskní dimenzi. „Prostorový“ efekt je od této kompozice opravdu neoddělitelný – bez něho by ztratila jednu ze svých nejpůsobivějších složek. Celá produkce byla v každém případě mimořádně zajímavá, ale bohužel je jen těžko popsatelná. Nejlepší samozřejmě je, když můžeme „být při tom“. Za mimořádně atraktivní bonus považuji to, že na YouTube – konkrétně na adrese https://www.youtube.com/watch?v=hIYfZiNNRo0 – zveřejnilo Pražské jaro komentovanou ukázku z dělené zkoušky klavíristů. Jsem si jistý, že na 11 000 strun Georga Friedricha Haase festivalové publikum dlouho nezapomene.