Jedním ze symbolů klasické hudby v Ostravě je od 80. let Jaromír Javůrek (nar. 1955), ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, ale také sbormistr, dramaturg a moderátor. Na jeho rozvoji se podílel od roku 1983. Nejprve jako člen programové rady, později jako tajemník, a nakonec ředitel festivalu, kterým byl jmenován v roce 1993. Bohužel jeho životodárná éra končí. To on festival zachránil a posléze z něj učinil jeden z hudebních sloupů kultury moravské i celé republiky. Jaká bude umělecká i ekonomická kvalita festivalu od roku 2026 je vis maior. Doktor Javůrek se mnou strávil v jednom malostranském hotýlku hodně času a polyharmonické veřejnosti nabízím best of.
Jaromír Javůrek, služebník hudbě a Ostravě.
Festivalový Janáček letos slaví pětasedmdesátiny. Jak se během času měnil?
Historie festivalu začala už v roce 1950, na prvním koncertě 8. května zazněla Symfonie svobody Erwina Schulhoffa a Beethovenova Osudová. Dirigentem byl Otakar Trhlík, můj milovaný pan profesor… Je paradoxem, že v době, kdy byla Ostrava „ocelovým srdcem republiky“, černá Ostrava, městem horníků, hutníků a úderníků, se skupince lidí v čele s Rudolfem Kubínem podařilo tehdejší soudruhy přesvědčit, že i horníci potřebují nějakou náročnější hudbu a že mají právo chodit do divadla. Mimochodem v roce 1953 vzniká ostravská pobočka Svazu skladatelů a vyšší hudebně pedagogická škola (dnešní Janáčkova konzervatoř). Název festivalu se sice měnil – Ostravský máj, Ostravské hudební jaro, Ostravský hudební máj, od roku 1976 Janáčkův máj (s podtitulem Hudební festival socialistických zemí) a do roku 1990 Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj, od roku 2018, kdy došlo ke spojení s Janáčkovými Hukvaldy, Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, který doufám pár let zůstane – ale filozofie festivalu (Janáček – soudobá hudba – klasika) byla vždy jeho páteří. Musím připomenout jednu zásadní osobnost minulosti – Ivo Stolaříka, v šedesátých letech ředitele ostravské filharmonie, který odvedl neuvěřitelnou práci. Díky němu zaznělo v Ostravě spousta hudby 20. století a zval skvělé umělce, to vše v okleštěných finančních a politických podmínkách. V roce 1976 vzniklo kulturní ghetto, kdy mohli hrát jen umělci ze socialistických zemí, jakkoli komunisté Mozarta, Beethovena, Brahmse a další zakázat nemohli. Nicméně každý ročník byl věnován hudbě z nějaké země socialistického tábora. Zlé však může být i pro něco dobré. Jinak by se totiž lidé nedozvěděli o širokém spektru například hudby Maďarska nebo Rumunska. Zvláštním případem byl vždy Leoš Janáček. Otakar Trhlík se cíleně snažil, aby se neuváděla jen Sinfonietta či Taras Bulba, ale méně známé opusy a komorní hudba, v čemž jsem od roku 1993, kdy jsem převzal vedení festivalu, pokračoval.
Vaše éra v čele ostravského festivalu je asi českým festivalovým rekordem. Jste duší janáčkovec. Co jste do něj vložil…?
Nemohu nepřiznat, že je podstatnou částí mého života a kusem mého srdce. Z ohlasu laiků i odborníků je asi vidět, že festival nežije jen z profesionální čistoty, ale má v sobě něco navíc…
Lásku?
Ano… Vždy mě šlo o to, aby festival přivezl do Ostravy interprety, za nimiž dříve museli lidé z ostravského regionu jezdit do Prahy, Varšavy, Vídně, Mnichova, Paříže…, aby zazněla kvalitní hudba od baroka po současnost, aby v tom byla nějaké souvislost, aby to nebyl náhodný pel mel, pouhý výběr ředitele orchestru… Mojí další ambicí byla edukace festivalového publika. Vezmu-li aspekty festivalového života, pak lidé vědí, jak se na koncert obléknout, že se mezi větami netleská a vědí, jak se na koncertech chovat.
Jaromír Javůrek, kterému za hlavou vykukuje jeho největší kamarád. Foto Martin Straka.
Možná nejhorší můrou ředitele jsou peníze. Od finančního budgetu se asi odvíjí vše. Navíc při způsobu veřejnoprávního financování české hudby jste asi často zažíval infarktové situace. Nebudu zmiňovat možnosti zahraničních monstr festivalů nadupaných hvězdami a penězi typu Salcburk či Luzern, ale nemáte pocit zmaru, když vidíte ekonomické možnosti například Pražského jara?
Finance byly bolestivou, nehezkou stránkou mé práce. Jsme obecně prospěšná společnost, tedy nemáme generovat zisk, ale nesmíme vytvořit ztrátu. Ekonomický rozdíl mezi institucemi, které jste uvedl a řadou dalších, je ukrutný, naprosto zásadní. A jestli se někdo domnívá, že v Ostravě jsou levnější hotely než v Brně a že zaplatíme za Dvořákův houslový koncert méně než Pražské jaro, tak se hluboce mýlí. Zlatá devadesátá léta, kdy na počátku sponzoři věřili, že si podporu klasické hudby výrazně odečtou z daní a rychle vystřízlivěli. Stopy minulosti jsou na Ostravsku znát dodnes… Ve zjednodušení je často pravda. Když má zastupitelstvo rozhodnout, zda alokuje pět milionů do festivalu nebo do oprav kanalizace v jedné ostravské čtvrti, tak je vám určitě jasné, jaký bude výsledek. Nicméně Ostrava je největším donátorem festivalu.
S podporou klasické hudby jste nespokojen nebo smířen?
(Smích.) Mám v povaze, že se s čímkoli těžko smiřuji. Když vidím, že cesta je trnitá a neprošlapaná, tak se, jak stojí ve starých pohádkách, po ní vydám… Ne, nejsem spokojen s financováním klasické hudby v České republice. Vnímám zbytečně velké rozdíly. Leštíme si rodinné stříbro a zapomínáme, že v Praze žije jen desetina populace, že jsou destinace, kde je setkání s klasickou hudbou vzácností, slavností, výjimkou, přičemž lidé si toho hluboce váží. Hudba je jeden z výrazných prostředků kultivace společnosti, nepřímého, ale důležitého vzdělávání. Musím parafrázovat svého oblíbeného politika Winstona Churchilla: K čemu budeme bojovat, nebudeme-li podporovat školství a kulturu. … Ano, chápu, že je třeba vytvářet prostředky a logistiku pro obranu republiky, ale bylo by špatné, kdyby byly vzdělání a kultura v roli chudé pradleny.
Patříte mezi nejlepší české hudební manažery. Jak hledíte do budoucna klasiky – s nadějí nebo s obavami?
Věřím, že vlna rychlého, snadného nabytí a utrácení peněz, zábavy za každou cenu, pomine a lidé zjistí, že život je daleko barevnější, že se nabízí řada výrazných hodnot – klasické divadlo, klasické výstavy, klasická hudba. Věřím, že to vše se vrátí a bude společností i politiky více podporováno. Můj optimismus poněkud sráží historická pravda, že když bylo nutné v republice české a předtím československé šetřit, vždy to na prvním místě odnesla kultura… Vyhnu se frázi, že hudba spojuje národy, nicméně hudba má tolik nádherných poloh, že si každý může najít své období, žánr, svého skladatele, svou skladbu, hudbu, která jej potěší, je-li mu těžko nebo dobře. Takže v hodnoty klasické hudby věřím a dokud mě síly mimo festival neopustí, budu ji podporovat.
Všechny festivaly i orchestry v Ostravě byly a jsou přes jejich kvalitu vnímány regionálně. Co s tím lze dělat? Je pragocentrismus něco jako sine qua non, něco nadčasového?
Česká republika (předtím Československo) byla vždy pragocentrická. Je mi to sice líto, ale jsme jiný svět, než kousek dál Německo nebo Polsko, kde je hudební život v Mnichově, Klíně nad Rýnem, Lipsku, Drážďanech, Hamburku, Wroclavi, Katovicích, Gdaňsku, Krakově velmi podobně vzrušující jako v Berlíně a Varšavě. V cizině to jde, u nás ne. Na vaši otázku odpovím – nevím, co s tím dělat…
Býval jste velmi aktivním muzikantem. Máte i tady pocit úspěchu?
Když jsem studoval v sedmdesátých letech v Brně, na koncert vyšly tři kritiky. V Ostravě jsem provedl například všechny Martinů komorní kantáty, téměř všechny Janáčkovy sbory (vyjma mužských) a pes po tom neštěkl. Takže trocha hořkosti na dně duše je pochopitelná. Nicméně i za touto cestou mám dobrý pocit.
Byl jsem nemile překvapen zprávou, že vaše poslání ve festivalu končí. Nějak mi to neštymuje k vašemu vnitřnímu mládí, entusiasmu a janáčkovskému nadšení. Byl jste k tomu donucen?
Popravdě musím říci, že jsem jakkoliv donucen nebyl. Naopak jsem byl přesvědčován, abych své rozhodnutí změnil. Ale zvážíte-li, že žiji přibližně čtyřicet let s Janáčkovým festivalem a hudebním životem Ostravy – to je v lepším případě půlka života, je to vyčerpávající. Samozřejmě mě stále baví vymýšlet dramaturgii, kdo a kde ji bude realizovat, jaký klavír zvolíme, sledovat talenty, poslouchat nahrávky, ale nikdy nekončící shánění financí a politické tanečky velice unavují. Přál bych si, aby můj následovník aspoň něco převzal a aby festival zůstal projektem klasické hudby, byť s nutnými přesahy. I my jsme dělali a děláme crossovery, jazz, rock, folk, ale vždy to má silný důvod.
Tomáš Netopil, prezident Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Foto Dalibor Válek.
Budete s festivalem nějak spjat?
Bude-li přání, abych se podílel na podpoře festivalu v nějakém poradním orgánu nebo nějak jinak, rád tak učiním, pakliže to bude upřímné. Rozhodně se nebudu vlamovat do zavřených dveří, ale určitě nezůstanu doma.
Očekáváte v Ostravě podobnou změnu jako v Litomyšli, kde se mění koncepce, dokonce bych řekl byznysový model?
Nemohu zapřít, že se hovoří o možnosti spojení Janáčkova festivalu s Janáčkovou filharmonií. Jsem však zásadně proti kumulaci. Svět má zůstat barevný a otevřený. Přál bych si, aby festival zůstal samostatný. Spojování, a zažili jsem jich několik, nejsou dobrá. Ostrava je zatím hodně barevná – filharmonie,dva velké festivaly, fakulta umění, konzervatoř, tvůrčí centrum, festival soudobé a současné hudby, opera. Taková diverzita dává smysl.
Stávajícím prezidentem festivalu je dirigent Tomáš Netopil. Bude jeho mise pokračovat?
Na to neumím odpovědět. Nicméně pilíře roku 2026 jsou připraveny.
Období, kam asi míříte, se říká důchod. Při vaší činorodosti a nadšení nevěřím, že by byl starobní. Jak jej budete trávit? Budete dirigovat, edukovat, moderovat, psát paměti?
Začnu od konce – koho by asi zajímaly moje paměti?… Nicméně se budu více věnovat psaní, chci dávat více času edukačním projektům a nebudu se vyhýbat moderování, ale doma není nikdo prorokem, takže řada věcí bude mimo Ostravu a Českou republiku.
S festivalem řadu let spolupracoval moderátor a publicista Jiří Vejvoda. Foto Dalibor Válek.
Zmínil jsem paměti. Vaším životem prošli úžasné osobnosti. Zavzpomínejte…
Mým životem prošli tři vzácní lidé. Prvním byl Ilja Hurník, který elegantně a noblesně podával své názory na stříbrném podnosu. Nezapomenu, jak v době, kdy jsem festival přebíral, prolistoval program, který jsem připravil, a pronesl na festivalovém výboru: „Přátelé, je vidět, že je to z jedné hlavy. Nechme to tak, nekažme to svými připomínkami.“
Druhým byl Libor Pešek. Filozof, nonšalantní člověk, úžasná bytost! Upozorňoval mě i na momenty mimo hudbu. Jedním ze silných okamžiků byla jeho interpretace Stravinského Žalmové symfonie v roce 2002. Hodně lidí mě volbu rozmlouvalo – je to těžká hudba, není to efektní pecka na závěr. Libor měl aplaus ve stoje a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků v roli ředitele.
Třetím byl Zdeněk Mácal – neřízená střela. Byla s ním nádherná spolupráce, když byl soustředěn, což byla podmínka. Přinášel své zkušenost ze světa, zvláště z Ameriky, které sice mohly být inspirativní, ale automaticky nepřenositelné. Je mi líto jeho uměleckého konce. Praha měla tohoto vynikajícího dirigenta více využít; jeho odchod z České filharmonie nebyl šťastný. Navíc jeho vlast pak na něho úplně zapomněla.
Nicméně nebyli to jen ti tři. V Ostravě hostovala spousta báječných umělců a prožil jsem s nimi úžasné chvíle, hodiny, dny – Josef Suk, Ivan Ženatý, Rudolf Buchbinder, Gabriela Beňačková, Gustav Beláček, Simon Estes, Feruccio Furlanetto, Yetti Prende, Jiří Vejvoda atd. atp. A každý rok jsem zval mladé hudebníky a tak zvané regionální umělce.
Jaromír Javůrek s houslistou Ivanem Ženatým, jedním z minulých prezidentů MHF Leoše Janáčka. Foto Dalibor Válek.
Marek Kozák, letošní laureát Ceny Jiřího Bělohlávka.
S Ivem Kahánkem.
Životní motto?
V nějaké publikaci jsem kdysi uvedl, že je třeba jít životem bez falešných tónů. Snažím se být slušný, pravdivý a držet slovo. Nicméně když byly moje děti malé, říkali – tatínek vždy splní, co slíbil, jen to někdy déle trvá. Někteří interpreti tak museli na svou příležitost čekat a skladatelé také. Ale vždy jsem odmítnutí přinesl jako Ilja Hurník na stříbrném podnose.
Foto archiv J. Javůrka.
Přeji vám do dalšího života radost v srdci a kolem vás hodně dobrých lidí a dobrých tónů a též málo zloby, zákeřnosti a zlé vůle.
Luboš Stehlík
