V dalším, již šestém, pokračování mých hudebních úlovků z brisbaneského antikvariátního Svátku knih (Book Fest) v Austrálii se budu věnovat „písním z celého světa“. Ale nejdříve co tomu po mnoho let předcházelo.

Co si pamatuji, tak od dětství jsem měl jakousi snahu „uchopit“ a poznat svět. Základy tomu asi položili můj staříček Prokop, který jako rakousko-uherský občan musel za 1. světové války rukovat do vojny, a tak z Opavska se dostali až do Vladivostoku, lodí pak přes Pacifik, Panamský průplav, Atlantik až do italského Janova a odtamtud pak až v roce 1920 vlakem domů do mezitím vzniklého Československa. Já jsem to „kolem světa“ pak zopakoval letecky, byť jinou trasou, a to nemá tak silný poznávací efekt, ovšem vojenské cestování též moc ne. Z poznávacího hlediska je totiž nejlépe cestovat pěšky, na kole, na oslu, koni, velbloudu…, ba dokonce i na býku (buvolovi) jako čínský učenec Lao-c´ (snad 6. st. př. l.)

Staříček zemřel, když mi bylo sedm let, tak jsme si o tom moc nenapovídali. Ale prohlíželi jsme si spolu knihu o lodích světa, kterou si z války přivezl a na jedné z nich se i plavil.  A i po jeho smrti zůstalo pár exotických pohlednic, dokonce i svazek prostřelených, které měli v náprsní kapse vojenského mundúru, což mu asi zachránilo život a již zesláblý náboj zůstal mezi těmi pohlednicemi.

Když mi bylo asi  patnáct, tak jsem někde sehnal adresu do Vladivostoku na nějaký Komsomol mládeže s prosbou, že bych rád cestoval Transsibiřskou magistrálou po stopách svého staříčka – legionáře, a tak jestli by mi nemohli poslat nějaké pozvání, bez kterého tehdy nešlo do SSSR cestovat. Netušil jsem, že to z politicko-strategických důvodů vůbec nepřicházelo v úvahu. Ale slušně mi odpověděli a poslali asi 20 divně barevných pohlednic Vladivostoku, na kterých většinou byla socha Lenina.

Jelikož po celé mé dětství a mládí šlo cestovat jen velmi omezeně, tak jsem si to nahrazoval sběrem pohádek, mýtů a koření z celého světa a též verneovek a námořnické literatury.

Pohádky mám dodnes. Vycházely i za socialismu a opravdu z celého světa. Nejspíše i proto, že nebyly nijak ideologické a jejich vydávání naopak šlo zneužít jako důkaz, že i u nás vychází „západní literatura“. A tak mám pohádky české, bratří Grimmů, ruský soubor „Krása nesmírná“, z Jižní i Severní Ameriky, Afriky, mnoha států Evropy, komplet asijských „Tisíc a jedna noc“ (což zdaleka nejsou jen pohádky), z Indie, Číny, Japonska, z Pacifiku i Austrálie. Nevím, co se sbírkou jednou udělám, protože pohádky opírající se o staleté kultury, začínají být dnešním dětem nesrozumitelné. Vždyť kolik třeba českých děti ještě porozumí slovům vraník, srp, cep, krajáč mléka… Dnes pohádky již nesbírám, ale předpokládám, že jsou o mobilech, počítačích, počítačových hrách… Ostatně i já jsem miloval Pohádky o mašinkách v době, kdy parní mašinky ještě jezdily.

S těmi mýty je to obdobné. Ostatně hranici mezi pohádkou a mýtem vůbec není jednoduché určit. Já si to vykládám tak, že když si člověk začal klást otázky, vznikl animismus – asi nejstarší náboženství světa (od latinského anima = duše) s tím, že vše má nějakou duši (kámen, voda, strom, zvíře, člověk, dokonce i celá zeměkoule (Gaia) … Jinou šanci, aby si třeba odpovídal, co to je hrom, vichr, Slunce a Měsíc, jak sám vznikl… tehdejší člověk neměl. A začaly vznikat první výklady všeho – mýty.

Velmi blízko mýtům mají i báje. Jen s tím, že báje většinou mají i nějaký reálný základ, který byl ale z velké části zapomenut, a tak se vynořuje v bájném podání. Například nelze zcela vyloučit, že první známý „český státník“ – franský kupec Sámo – se pak v bájích možná zjevuje jako bájný Přemysl Oráč, nebo dokonce Praotec Čech…

Dětské verze těchto mýtů jsou pra-pohádky. A pro dospělé z těch mýtů vznikala náboženství a později i filozofie a vědy. Ostatně ještě dnes, pří úžasném rozvoj poznatků, se to stále vše ještě míchá…

Druhou oblastí, kterou jsem si přibližoval svět, když nešlo cestovat, bylo sbírání a ochutnávání koření i literatury o něm. V kuchyni pražského bytu jsem měl mnoho stupňů malých poliček s množstvím malých skleniček a v nich různé koření. Vše bylo pečlivě popsáno. Své hosty jsem bavíval i tím, že jsem si převázal oči a oni mi dávali přičichnout ke koření a já je překvapoval, jak jsem to vždy určil. Nakupovat jsem chodil většinou do proslulé prodejny U Salvátora v Mostecké ulici ihned za Karlovým mostem. Až do „sametu“ šlo skutečně o sběratelskou činnost. Mnohé koření bylo obtížně dosažitelné, a tak se člověk v prodejně dozvěděl, že třeba bude něco koncem listopadu atp. A to si pak „sběratel“ musel hlídat. Takže než člověk sestavil nějakou kolekci, trvalo to léta. Tento sběratelský (nikoliv kulinářský) koníček ovšem již dávno ztratil smysl, když začalo být sehnatelné cokoliv i dříve z nedostupného koření.

No a poslední náhražkou bez možnosti cestování byla skoro všechna díla J. Verna – mimochodem prý ještě i dnes třetího nejčtenějšího spisovatele po J. K. Rowlingové (Harry Potter) a A. Christie (Vražda v Orient expresu).

A též jsem přečetl vše, co se týkalo moře a námořnictví (dokonce jsem vážně uvažoval stát se námořníkem dálkových plaveb) a samozřejmě i spoustu cestopisů – nejoblíbenější několikasvazková „Afrika snů a skutečnosti“ J. Hanzelky a M. Zikmunda.

Toto vše výše uvedené se přetavilo i v můj zájem o etnickou hudbu – hlavně písně z celého světa. Základ vznikal již v Praze především s následujícím:

1/ Alexander Buchner: Hudební nástroje národů (Artia, 1969) s dedikací Národnímu muzeu ke 150. výročí jeho založení. Jde o úžasnou knihu nejen o hudebních nástrojích, ale i o hudebních systémech a vůbec hudebních kulturách mnoha národů světa. Myslím, že dodnes tato kniha není překonána, a to i v mezinárodním měřítku.

2/ Volodymyr Hošovský: U pramenů lidové hudby Slovanů (Supraphon, 1976; originál ukrajinského folkloristy vyšel v r. 1971 v Moskvě). V podtitulu stojí „studie z hudební slavistiky“. Jedna část se třeba nazývá „Po stopách jedné slovanské svatební písně“. A s variantami této písně se dostáváme na Zakarpatsko, Slovensko, Moravu, do Haliče, Jugoslávie, ale i k maďarským Ukrajincům…

3/ Grigorij Michaljovič Šnejerson: Hudební umění Číny  (SNKLHU, 1955; originál ruského autora vyšel v r.1952 v Moskvě). Dílo je samozřejmě z doby, kdy Čína byla součástí socialistického tábora a měli jsme s ní velmi úzké všestranné kontakty. Ale ještě ani dnes nejde o knihu bezcennou, i proto že stále snad jedinou, která o čínské hudbě u nás vyšla.

Připomínám, že třeba v roce 1959 Čínu navštívila prvně i Česká filharmonie (s K. Ančerlem), o čemž tehdy svépomoci vznikl i hodinový dokument, který byl uložen v archivu ČF tak dobře, že se o něm vlastně nevědělo. A právě tam jsem jej v roce 1988 vypátral a přivedl i na obrazovku ČST (ale o tom jindy).

4/ Ctirad Kohoutek: Hudební styly z hlediska skladatele (Panton, 1976). Tento úžasný a dodnes nepřekonaný projekt má dvě části. V té první jde o teorii a v té druhé jsou hudební ukázky z celého světa v různých stylech od pranárodů až po M. Ravela. Namátkou uvádím třeba: „Křikové parlando severoaustralských domorodců“, „Zpěv smrti kmene Malu z Torresova průlivu“, „Fragment ze Šalamounských ostrovů“, „Lovecká píseň ze střední Brazilie,  „Zpěv afrických černochů kmene Vasukuma“… Prostě hudebně se projdeme Austrálii, Pacifikem, Amerikou, Afrikou… –  úžasné. Prof. skladby Kohoutek to napsal coby praktickou pomůcku po studenty, aby byli schopni třeba zkomponovat hudbu k filmové zakázce i s obdobnou tématikou. Ale pro mě to je zdroj písní z celého světa. A je zde spousta zajímavosti. Kdo by třeba řekl, že někteří domorodci zpívali i v nejdisonantnějších paralelách malé sekundy (v paralelních půltónech).

Ve všech těchto knihách je spousta především jednohlasých nápěvů, a právě toto vždy byla pastva pro mé vlastní harmonizace a improvizace. Což s radostí činím dodnes a pěkně si takto cestuji někdy již i zaniklým hudebním světem.

A pak mám hudební sbírky (o některých jsem se již i kdysi zmínil) cikánské, židovské, řecké (zde miluji třeba jejich 5/8, ale ještě více 7/8 takty), francouzské, italské (třeba neapolské písně), španělské, jihoamerické…

Anebo přímo „Busking around the world“ (Pouliční hudebníci kolem světa). To „busking pochází ze španělského „buskar“ a znamená „hledat“ – hledat publikum a spropitné třeba i na ulici. Trochu to připomíná i původně perský „bakšiš“ – dar, což se přes arabštinu dostalo do mnoha jazyků včetně češtiny. A v této sbírce jsou písně ruské, maďarské, izraelské, mexické, španělské, skotské, irské, americké, australské, novozélandské, francouzské, anglické, italské, rakouské, německé. Hmm, je to opravdu kus světa, že? Někdy jde o písně vyloženě etnické (folklórní), ale jindy s přesahem až do populární hudby třeba s typickou latinou (latinskoamerickými tanci). Toto výše jmenované jsem již převážně pořizoval v Austrálii, a hlavně na onom Book Festu.

A to nemluvě, že mám i samostatné sbírky z anglosaské oblasti – skotské, irské, anglické, americké, australské (už jsem o nich psal). Zajímavé je, že v roce 1968 vydal Panton Let´s have an English song (Dejme si anglickou píseň) a ihned v roce 1990 druhé vydání. Bylo to zamýšleno pro studenty anglického jazyka, kterých se v obou uvedených letech zrodilo požehnaně. Sbírka je zajímavě členěna – Hymny, Říkánky a kánony, Anglické lidové a koledy, Skotské, Pochodové a válečné, Černošské, Americké lidové, Australské.

Specifický vztah mám k písním řeckým. Poznal jsem řadu Řeků – snad prý asi z 12 000 migrantů a jejich potomků, kteří po 2. světové válce utíkali před domácí občanskou válkou (1946-1949) a mnozí se usadili na severní Moravě, asi aby zalidnili prostor po odsunutých Němcích z poválečných Sudet. A tak jsem měl řeckou spolužačku Sofii, nebo na studentském domově v Ostravě jsem bydlel s Řekem Belojannisem. A ten studoval  na konzervatoři akordeon.

Sbírka podává v novodobé řečtině a angličtině též hodně informací z řecké lidové kultury a takto dvojjazyčné jsou i písně. Člení se: Kleftické a historické písně (kleftové byli horští bojovníci proti Osmanské říši), Písně z pevniny, Ostrovní písně, Prázdninové písně, dětské ukolébavky a písně dětských her, Písně básníků (zlidovělé písně s texty řeckých básníků z 18.-20, stol), Milostné písně, Tance. Mám tu i manželčinu školní hudební učebnici.

A z té učebnice se učila písně Nového Zélandu, Indonésie, Nové Guiney, Fidži, černošské písně z Ameriky a z Evropy písně německé a z Tyrol. Nevím, proč Evropa je zastoupena právě takto. Možná proto, že po Britech a Italech jsou Němci v Austrálii nejpočetnější komunitou.  A v poslední době jsem si nejvíce oblíbil Botsford Collection of Folk Songs (zakoupil jsem na Book Festu).

Jde o dílo americké hudební etnografky a sběratelky lidových písní Florence Hudson Botsford (1878-1949). V letech 1930-1933 vydala tři svazky písní národů z celého světa: 1/ Amerika, Asie a Afrika; 2/ Severní Evropa; 3/ Jižní Evropa. Svazky vyšly ve dvou verzích. První verze je zpěv s klavírem a s texty v originále i v angličtině. Ta by se mi asi moc nelíbila, protože nefolklorní klavír by mě vyloženě rušil. Druhá verze je pouhá zpěvní linka,  dokonce i bez akordických značek a pouze s anglickým textem. A právě z toho mám ten 2. díl „Severní Evropa“. Jsou zde písně z Britských ostrovů (Anglie, Skotsko, Irsko, Wales), Skandinávie (Dánsko, Švédsko, Norsko), z Baltských zemí (Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko), Ruska a Ukrajiny, Německa, Belgie, Nizozemska.

Bohužel není zde Česko, Slovensko, Maďarsko… Nepředpokládám, že by tyto země byly ve 3. díle, který je věnován jižní Evropě. U Američanů by naše zařazení do jižní Evropy třeba ani tolik nepřekvapilo, ale v tom to nejspíše nebude. Spíše v dobové představě o „bílých místech, kde ještě žijí lvi… a neznámé národy střední Evropy“.

Dílo této americké sběratelky je jistě úžasné. Ale snad ani při sběru neopustila USA. Písně si zapisovala od přistěhovalců, kterých v USA bylo vždy požehnaně. Bohužel stále mi ještě ale chybí 1. a 3 díl. Snad je oba ještě někde někdy seženu a budu si je přehrávat.

Zakončím lahůdkou – katalogem vydavatelské společnosti značky Ocora, která se zrodila v roce 1957 pod záštitou Radio France a věnuje se systematickému nahrávání etnické hudby z celého světa. Asi mají nejkompletněji katalog a stále ještě nahrávají, takže skoro již 70 let. A to již je úroda.

Jo, tyto nahrávky mít, to bych si poslechově užil. Nevím, zda v Česku někdo vlastní kompletní sbírku. Třeba v Českém rozhlase je překvapivě jen něco, což bych očekával, že od partnerského Francouzského rozhlasu mohla být sbírka kompletní… Ale každé dobro a snad i zlo, většinou má i druhou stránku. Mít tyto nahrávky všechny, tak bych se možná místo praktického etnického muzicírování stal pouze pasivním posluchačem. Těžko říct, co je více – zda pasivně obsáhnout větší repertoár, nebo aktivně jen výseč, že?

Ale co mě překvapuje, že nemají takové nahrávky ani v letadlech – alespoň ze zemí, nad kterými se letí. Ani největší letecké společnosti to nenabízejí. Kdysi jsem měl představu, že jak budu létat po světě, tak si vždy budu poslouchat autentickou hudbu země, nad kterou právě letíme. Nahrávek v letadlech bývá i mnoho tisíc. Ale spíše nabízejí jakýsi zglajchšaltovaný pop-folklór, než národně individuální autenticitu. Hm, asi to trh nežádá, tak se nekoná a celý tento svět folklóru pomalu, ale jistě, mizí. Bohužel!

Stanislav Vaněk

Editor se čtenářům i autorovi omlouvá za amatérskou úroveň fotografií. Z ekonomických a redakčních důvodů zatím není možná grafika evropské úrovně.