Jonathan Tetelman, foto Ben Wolf / DG
Zatímco my slavíme rok české hudby, svět si bude mimo jiné masivně připomínat Giacoma Pucciniho (22. 12. 1858 – 29. 11. 1924). Patřím sice k menšině, která v italské romantické opeře dává přednost před pucciniovským patosem Verdimu, ale uznávám, že má velkou emoční sílu a už více než sto let okouzluje miliony posluchačů a diváků. Má to však podmínku. Oním sine qua non jsou světové hlasy ve spojení s vizualitou a kvalitním herectvím. Platí to pro všechny obory, ale omezím se jen na tenor, coby pána tvorstva.
V minulém století působila spousta výborných pěvců. Na počátku záznamových a faktických dějin byl přirozeně Enrico Caruso. Další výběr 20. století dle mých preferencí: Beniamino Gigli, Giacomo Lauri-Volpi, Giuseppe Di Stefano, Jussi Björling, Mario Del Monaco, Carlo Bergonzi, Franco Corelli, v lehčí studiové múze Mario Lanza… Mediálně zcela jiná doba nastala hvězdností Luciana Pavarottiho, který megalomanskými projekty, jež spoluvytvářel nebo sám produkoval, změnil svět pěveckých produkcí. Přestože osobním vrcholem Big P byla 70. léta a první polovina let 80., mediální superhvězdou byl posledních deset let 20. století. Kdybych byl přehnaně kritický, tíhnul bych k jiným zvěčnělým tenorům, ale Big P se právem stal idolem a měřítkem úspěchu. Nikdo včetně jeho konkurenta a přátelského kolegy Plácida Dominga si nepodmanil svět a byl tak globálně znám jako on.
Na konci 20. a v prvních dekádách 21. století byly mnohé naděje, že se mu někdo pěvecky a mediálně vyrovná (například Ramón Vargas, Roberto Alagna, Rolando Villazón, Juan Diego Flórez, Joseph Calleja, Piotr Beczała, Jonas Kaufmann), ale nikomu se to nepodařilo. Universal Music (kdysi Polygram), největší světová nahrávací korporace, jehož stamilionovým pokladem byl právě Luciano Pavarotti, od roku 2008 hledá novou globální hvězdu – zkoušeli či zkouší Piotra Beczału, Josepha Calleju, Juana Diega Floréze, Freddieho De Tommasa, Benjamina Bernheima… a od roku 2021 Jonathana Tetelmana, který 23. ledna 2024 zavítal díky agentuře Nachtigall Artists do Prahy. (Neporozuměl jsem, proč byl koncert, jehož hlavní tváří byla tato světová americko chilská megastar, exkluzivní umělec Deutsche Grammophon, zaštítěn Spolkem přátel hudebních talentů.)
Protože vloni vydal u DG k letošnímu výročí nahrávku Puccini, byla dramaturgie předem daná. Automatická byla účast PKF – Prague Philharmonia, neboť tento orchestr Tetelmana podpořil i na CD. Jen místo Carla Rizziho dirigoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina spolehlivý Rastislav Štúr. Aby šestatřicetiletý tenorista večer oživil a možná nezatížil neúměrně hlasivky, byla mu sparingpartnerkou mladá sopranistka Sylvia D’Eramo, s níž zazpíval čtyři dueta (La Bohème, La rondine, Tosca, Madama Butterfly), nejsugestivnější bylo dueto z Bohémy. Sama Američanka předvedla spolehlivé pojetí Turandot, Magdy z La rondine a Mimi z Bohémy, i když o úrovni například Marie Callas, Renaty Tebaldi, Anny Netrebko nebo Joyce DiDonato může jen snít. Tetelman se naštěstí vyhnul hitům ze své desky a procítěně zapěl árie z Vlaštovky, Manon Lescaut a z Víl. Strhující byl výstup Roberta z Le Villi.
Jedno souvětí k sopranistce. Vypadá skvěle, jen málokdy jsem viděl tak kouzelný úsměv. Pěvecky by bylo vše v pořádku, kdyby její vibrato odpovídalo rozpuku kariéry a neatakovalo hranici tremola. Vypadala jakoby včera nabyla plnoletosti a zněla jako zkušená žena padesát plus. (Na desce pana Tetelmana hostuje s lepším výsledkem Federica Lombardi.)
Co tenoristu pokaždé přitahuje na složitosti Pucciniho postav? „Myslím, že je to hodně o hraní hlasem, nejen tělem,“ říká a celý večer to dokazoval. Dočetl jsem se, že jeho hlas je „intenzivní, vřele uzemněný, plný, přesto obdivuhodně elegantní a pružný“. To vše je pravda, navíc diváka uzemní už jeho báječný zjev; při vzpomínce na Pavarottiho vypadá jako baletní mistr. Jenže jako mladí Pavarotti, Domingo, Corelli… nezpívá. Nemá Pavarottiho charisma, objem a barevnost hlasu a jeho neuvěřitelný dech, což se projevilo v nepostradatelném tenorovém hitu Nessun dorma v codě večera. Schází mu flexibilita frázování například mladého Bergonziho nebo Dominga, ohromující síla Corelliho. Možná je to „hlas pro naši dobu“, ale ne pro věčnost. Ale nepropadejme malověrnosti. Třeba zjistíte, že Orfeem 21. století bude Freddie De Tommaso (červenec 2024, Smetanova Litomyšl) nebo Benjamin Bernheim (listopad 2024, Praha)…
Coda: Přes výše naznačené výhrady byl večer v Rudolfinu důstojnou anticipací výročí Giacoma Pucciniho!… Orchestr splnil svůj úkol na stabilně vysoké úrovni. Doprovází-li pěvce například MET Orchestra, Royal Opera Covent Garden, Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie nebo Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, bývá výsledek jiný, ale za večer v Rudolfinu se nemusí stydět. Speciální pochvalu si za sóla zaslouží violisté Stanislav Svoboda a Dagmar Mašková (viola d´amore v Madama Butterfly).
foto Ben Wolf / DG
