Na večer České filharmonie 16. ledna jsem do pražského Rudolfina jel původně s otázkami. Například proč tak prapodivný program? Proč zaskočil za delší dobu zdravotně indisponovaného dvaasedmdesátiletého šéfdirigenta Semjona Byčkova z široké světové dirigentské elity právě sedmadevadesátiletý Herbert Blomstedt. Proč byly vybrány ze všech klavírních dvojic právě sestry Labèque, Katia (1950) a Marielle (1952)?…

Fota Petr Chodura.

Odpovědi jsou nasnadě. Blomstedt a Byčkov jsou přátelé, Marielle je manželkou pana Byčkova. Ten vytvořil program. Důvodem dramaturgického kočkopsa, kdy Schuberta anticipovala desetičlenná žesťová formace renesanční hudbou, která by se možná hodila na jaře na ochoz Rudolfina, aby vítala hosty třeba Pražského jara, ale rozhodně ne na koncert orchestrálního abonentního koncertu, prý bylo myšlenkové pnutí pana Byčkova zviditelnit skvělé dechaře. Bohužel pan Byčkov nebyl informován, že den předtím měla na témže pódiu v rámci Českého spolku pro komorní hudbu více než reprezentativní vizitku svých kvalit téměř čtyřicetičlenná skupina dechařů, z nichž někteří účinkovali i v canzonách Giovanni Gabrieliho a Adriana Banchieriho. Takže tato introdukce se mi jevila jako zbytečná, rušivá, ke konci nudná. Bylo to absurdně efektní, navíc invazivní divadlo. První díl koncertu v podání perfektně hrajících Filharmonických žesťů řídil Robert Kozánek, jenž je výborný filharmonický trombonista, ale rozhodně ne dirigent pro abonentní symfonický koncert; mimochodem editor programu projevil vzácnou neúctu, když nenašel místo na uvedení konkrétního obsazení formace. (Přijde mi zajímavé, že pan Kozánek není jediný člen našeho prvního orchestru, kdo v sobě objevil touhu dirigovat jiné.)


Druhý díl koncertu už byl v tradičním filharmonickém modu. Sestry Labèquovy provedli dle původního plánu Mozartův Koncert pro dva klavíry a orchestr č. 10 Es dur, K 365.

Dirigentské zjevení naší doby, téměř stoletý Herbert Blomstedt, se již nemůže pohybovat bez pomoci vozíku, berlí nebo lidí. Bylo milé, že mu příchod na pódium ulehčily obě sestry. Diriguje však téměř stejně vitálně jako v minulém století. Provedení mělo velmi dobrou kvalitu sólistek i doprovodného tělesa vedeného koncertním mistrem Jiřím Vodičkou. Byly sehrané, v technice téměř bezchybné a perfektně seřízené a intonované steinwaye jim zněly lahodně, nicméně věk lidé zatím nezastaví. V 90. letech hrály tónově lépe, viz například energeticky podmanivá nahrávka téhož díla z roku 1990 pro label Philips Classics s Berlínskou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Třetím dílem večera nebyla původně avizovaná Schubertova Symfonie č. 2 B dur (na níž jsem se těšil, protože je v Praze je uváděna sporadicky), ale Symfonie C dur, D 944 „Velká“, kterou Schubert dokončil krátce před smrtí a nikdy ji veřejně neslyšel, která je v různých katalozích označována číslovkami 9, 8, dokonce i 7. Jeden z pilířů romantické hudby uvádí Blomstedt velmi rád desítky let a patřil společně například se symfoniemi Antona Brucknera k reprezentativním titulům jeho repertoáru.
Není podstatné, že citací motivu z Deváté symfonie vzdává skladatel poctu Beethovenovi, důležité je, že geniálně anticipoval další vývoj symfonického romantismu. Proto asi většinu posluchačů napadne, jaká by byla jeho cesta, kdyby nebyla předčasně ukončena. Pravda, interpretace, kterou přednesl na orchestr, který jej evidentně miluje, není tak pestrá, živá a strhující, jakou Blomstedt předvedl na Pražském jaru v roce 2010 se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, neslyšel jsem ohromující monumentalitu, rytmickou pulsaci, práci s detaily, artikulací, místo přílivu barev vládla často úspornost, makro tektonika a pevný řád, ale celek byl velmi uspokojující, noblesní a dojemný. Dirigent byl na konci vyčerpaný, ale dojatý z přijetí publika a orchestru. Z pódia odešel, stejně jako přišel, s pomocí také dojatého Jiřího Vodičky. Koncert se sice nezapíše do dramaturgické historie České filharmonie, ale setkání s uměním velkého dirigenta ano. Pocit loučení s legendou byl podobný jako loučení s Leonardem Bernsteinem na Pražském jaru v roce 1990. Měl jsem pocit, že Maestro Blomstedt byl z hostování v Praze nadšen a dojat. A zdál se mi z dálky velmi vitální, takže kdo ví… Prošvihl jsem kdysi poslední koncert mých dirigentských hrdinů – Abbada, Haitinka, Jansonse, Harnoncourta a Karajana. Jsem šťasten, že jsem byl 16. ledna v Rudolfinu!


Maestro Herbert Blomstedt s vedením České filharmonie.
Festival Dvořákova Praha o něm mimo jiné napsal: „Legendární švédský dirigent Herbert Blomstedt se poprvé výrazněji zapsal do povědomí hudební veřejnosti již roku 1953, kdy získal Kusevického cenu, a hned dva roky poté následovalo vítězství v dirigentské soutěži v Salcburku. Již o rok dříve však debutoval se Stockholmskou filharmonií. V průběhu své umělecké dráhy stál v čele řady předních světových orchestrů, mj. Filharmonie Oslo, Staatskapelle Dresden, San Francisco Symphony či Gewandhausorchester Leipzig. Jeho interpretační záběr je nesmírně široký, za jeho největší přínos jsou však považovány jeho nedostižné brucknerovské kreace, vyznačující se jak analytickou přesností interpretace notového zápisu, tak hloubkou a oduševnělostí výrazu. I v úctyhodném věku přesahujícím devadesát let pracuje s enormním uměleckým nasazením.“
Luboš Stehlík