Letní slavnosti staré hudby jsou dvacet šest let ozdobou pražského hudebního života. Letošním tématem byla Familia. Projekty Die Bach-Familie, Música da vida, La flor en Paradis a Les frères Francoœur mě kvůli péči o vnoučata minuly, nicméně pátý festivalový projekt jsem si uniknout nenechal.
Fota LSSH / Ivan Malý.
Byl jím večer nazvaný Venezia, stylově umístěný 28. 7. 2025 do Císařského sálu pražského Trojského zámku. Byl nejen oslavou převážně italské hudby, ale hlavně benátské rodinné firmy Magni, potažmo Gardano, což byl v 17. století nakladatelský dům evropského významu. Ve výborném komentáři v programové brožuře Jana Bati jsou i tyto věty: „Jejím zakladatelem byl Bartolomeo Magni (zemřel asi v roce 1644), jenž ovšem navazoval na slavnou tradici nakladatelského domu Gardano, sahající až k roku 1538. … Když roku 1685 tiskárna definitivně ukončila provoz, měla za sebou bezmála půldruhého století trvající činnost, během níž se zařadila mezi největší a nejdůležitější hudební nakladatelství nejenom v samotných Benátkách, ale i v celé Evropě.“ Město na laguně bylo v 17. století nejen jedním z center světového obchodu, ale i hudby a hudebníci se inspirovali různými vlivy – italskými, španělskými, francouzskými i mimoevropskými.
Soubor Concerto Scirocco patří mezi italskou elitu ve stylové interpretaci hudby 16. a 17. století a v jeho hře je dle názvu skutečně „teplý vlhký vítr“ (a nemusí „vanout jen z jihovýchodu“). Do Prahy přijel výběr v čele s uměleckou vedoucí Giulií Genini (zobcové flétny, dulcian). Dalšími muzikanty byli Michele Vannelli – cembalo, Esther Crazzolara – housle (hrála na příjemně znějící amsterdamský nástroj Mathieua Besselinga), Giovanni Bellini – teorba a Luca Bandini – violon. Všichni jsou velmi dobrými hudebníky, ovšem jen Giulia Genini má takovou úroveň, že by byla ozdobou jakéhokoli evropského barokního ansámblu. (Její hra na dulcian, což byl přímý předchůdce fagotu, je hodná velkého uznání.)
Firma Magni vydávala hodnotné notoviny z hlediska notografie i obsahu. V Trojském zámku zněla hudba jak skladatelů u nás dobře známých: Giovanni Legrenzi – maestro di capella a varhaník v Bergamu, Ferraře a Benátkách, Biaggio Marini – dle svědectví i tvorby famózní houslista působící v Bruselu, Německu a několika italských městech včetně Benátek, tak pro řadu posluchačů nově objevených – Dario Castello (benátský skladatel a houslista), Maurizio Cazzati (skladatel a kapelník působící ve Ferraře, Bergamu, Bozzolu a Mantově, kde zemřel), Massimiliano Neri (německý varhaník, sbormistr a skladatel italského původu, jenž se narodil i zemřel v Bonnu, který ovšem nějaký čas žil v Benátkách) a Bartolomé de Selma y Salaverde (augustiniánský mnich, španělský skladatel a virtuos na dulcian). Právě jeho hudba mě zaujala výraznou melodičností a strukturou nejvíce.
Hlavními formami byla raně barokní sonata (neplést si se formami sonáty Bacha, Haydna, Mozarta etc.) a v 17. století oblíbená metricky proměňující se canzona, jež však byla vývojem sonáty potlačena. Špičkovou ukázkou jemné krásy canzon byla Fantasia a basso solo s vynikajícím dulcianem od Salaverdeho, Canzona seconda soprano solo téhož autora s nevýrazným houslovým sólem, kdy jsem zavzpomínal například na hru Lenky Torgersen či Gilone Gaubert, Legrenziho Canzon La Spilimberga; výborné sonaty jsem slyšel od Mariniho (Sonata undecima La Caotorta, Sonata nona per doi fagotti), Legrenziho (Sonata La Cornara), Castella (Sonata septima a 2). Výbornou tečkou se mi jevila Ciaccona Maurizia Cazzatiho, jež byla pro velký úspěch zopakována. Během večera dala paní Genini prostor pro zdařilou sólovou prezentaci své kolegyně a kolegů, která však v případě Neriho Canzony secondy a 4 byla příliš dlouhá a hudebně nepříliš zajímavá.
Večer v trojském Císařském sále s vinohrady a milionářskými vilami kolem byl interpretačně příjemný, nicméně objevné bylo pro mě setkání s hudbou, kterou jsem dosud neznal a s odkazem vydavatelského domu Magni.
V našem století je hudba zapisována do různých digitálních programů, čím dál tím více se hraje z tabletů a často ztrácí lidský rozměr. V dávných časech však byl záznam hudby a jeho tisk uměním. Potěšilo mě, že jsem byl asi poprvé v životě přítomen místo tradiční oslavy skladatelů či umělců poctě vydavatelů, notografů a tiskařů. Skvělý nápad pořadatele!
Od středověku do minulého století můžeme sledovat záznamy osudů hudby a tvůrců. Nevím, co si o této době budou myslet odborníci, muzikologové a milovníci kvalitní hudby v 22. století (pominu-li hudbu samotnou), když místo dopisů psaných originální rukou budou jen torza mailové komunikace a unifikovaná produkce nakladatelů. To je však jiné téma než krásné tisky rodiny Magni.
Luboš Stehlík
