Japonsko-britská pianistka Mitsuko Uchida zahájila svou koncertní kariéru v roce 1962 – jako čtrnáctiletá – recitálem ve vídeňském Musikvereinu. Koncem šedesátých let a v první polovině let sedmdesátých se úspěšně etablovala v několika prestižních klavírních soutěžích a brzy získala světové renomé. Proslula především jako osobitá interpretka děl Mozartových, Beethovenových, Schubertových a Schumannových, ale neméně zaujala ve skladbách autorů Druhé vídeňské školy. Mitsuko Uchida je držitelkou nespočtu nejrůznějších významných uměleckých i společenských ocenění a dnes se řadí ke světové pianistické extratřídě. Před měsícem oslavila své pětasedmdesáté narozeniny. Věk však u této dámy nehraje žádnou roli, o čemž jsme se mohli přesvědčit v neděli 21. ledna 2024 na jejím recitálu ve zcela vyprodané Dvořákově síni Rudolfina.
Mitsuko Uchida si pro Prahu připravila posluchačsky i interpretačně náročný program: poslední tři klavírní sonáty Ludwiga van Beethovena. Jedná se o nadčasová, myšlenkově závažná díla, v nichž Beethoven pracuje s hudebním materiálem natolik svobodně a odvážně, že dospěl daleko za hranice „hudebního klasicismu“ a vyznačil cestu budoucímu vývoji hudby.
Mitsuko Uchida patří k těm několika málo pianistům, kteří dokážou „vtáhnout“ posluchače do skladatelova světa, sotva se dotknou klavíru. Začátek úvodní věty Sonáty č. 30 E dur op. 109 začala hrát měkce a v okouzlující tiché dynamice, jako by se chystala vyprávět nějakou hezkou pohádku. V adagiových „improvizačních“ pasážích této věty pak předvedla, jak neuvěřitelně inspirovaně umí zacházet s dynamikou – od nejéteričtějších pianissim po zvučná, zářivá forte. Neméně jsme ale mohli obdivovat její práci s časem i průzračnou barevnost její hry. Druhou větu hrála Uchida velmi energicky, s pozoruhodnými vedlejšími hlasy v levé ruce, a její gesto při závěrečných akordech nesmlouvavě naznačilo, že tato věta musí znít „přesně tak a ne jinak“. O variační třetí větě se opět nedá napsat nic jiného, než že byla pohádková. Nic na tom nemohlo změnit ani to, že při něžně rozezpívaném tématu variací se komusi z publika rozezněl mobil a že v napjatém tichu před úplně posledním pianissimovým akordem se ozvala ze zadních řad rána, jako by někdo prásknul sedadlem.
První věta Sonáty č. 31 As dur op. 110 s jemně profilovaným dynamickým průběhem se pod prsty Uchidy proměnila v báseň v tónech. Druhá věta má sice scherzozní charakter, ale klavíristka pojala její krajní části spíš dramaticky. O to vzdušněji a bezstarostněji pak vyzněla střední část. Třetí věta je jednou z nejrafinovanějších a nejkomplikovanějších Beethovenových sonátových vět. Nejstručněji by se dala popsat jako fuga, jíž předchází naříkavé „arioso“, a další naříkavé „arioso“ ji rozděluje na dvě rozměrově přibližně stejné části. Pro všechny klavíristy představuje tato věta tvrdý oříšek. Uchida ji ovšem hrála klidně, přehledně a zřetelně, jako by na světě nebylo nic jednoduššího, a dlouhou, pevně vystavěnou gradací ji bezpečně dovedla k efektnímu, téměř orchestrálnímu vrcholu.
Při prvních taktech Sonáty č. 32 c moll op. 111 nebylo možné nepomyslet na Liszta. A Uchida hrála celou tuto větu tak dramaticky a virtuózně a s tak vypjatými výrazovými kontrasty, že se v následujícím toku hudby paralela s Lisztem mnohokrát nejen nabízela, ale přímo vnucovala. Druhou (závěrečnou) větu této sonáty pojal Beethoven – stejně jako finální větu Sonáty op. 109 – jako řadu variací. Uchida je hrála tak, jako bychom s nimi vstupovali někam „mimo čas a prostor“. Téma samo znělo přímo snově a následující variace plynuly jedna za druhou v dlouhé pozvolné gradaci až ke strhující synkopické třetí „boogie woogie“ variaci. Po ní se tok hudby zlomil do neuvěřitelného pppp a poté už klavíristka pracovala jen s měkce kladenými barevnými plochami, které se po dlouhém trylku rozplynuly do neskutečna. A po doznění posledních tónů zůstala Uchida ještě dlouho sedět bez hnutí, aby posluchači mohli všechnu tu nadzemskou krásu v klidu vydýchat. Následující potlesk se během několika vteřin změnil v nadšené ovace vstoje. Mitsuko Uchida se mnohokrát děkovala, ale nepřidávala – neboť po takovémhle zážitku bylo těžko co dodat.
Publikum však nepřišlo zkrátka. Pořadatel – Český spolek pro komorní hudbu – pozval Mitsuko Uchidu po koncertě na pódium ke krátkému rozhovoru. Moderoval jej Ivo Kahánek, odborník z nejpovolanějších. Na usměvavé tváři paní Uchidy nebyla znát sebemenší stopa únavy. A pokud jsem se až do tohoto rozhovoru domníval, že Mitsuko Uchida je osoba silně introvertní, musel jsem své představy o ní zásadně korigovat. Je to dáma velmi výřečná, s výraznou gestikulací i mimikou, a navíc neobyčejně vtipná a zábavná. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o jejím vztahu k Beethovenovi a k Mozartovi, o jejích názorech na klavírní interpretaci, o jejím obdivu k opeře, a na závěr i to, že je znalcem vín a že nejraději pije vína z Bordeaux.
foto Decca
