Pražské Národní divadlo uvádí poprvé na svém jevišti Cherubiniho operu Médea. Svědčí to o mimořádné, až bezbřehé odvaze vedení operního souboru. K inscenování této málo frekventované opery je třeba pro roli Médey prokazatelně silné pěvecké a herecké osobnosti, která téměř nesejde z jeviště a nadchne diváky svým strhujícím výkonem. Takovou osobností Světlana Aksenova, alespoň zatím, rozhodně není. Její pěvecký i herecký výkon nesplňuje to, co od Médey, té pološílené hrdinky, musíme očekávat. Připomeňme, že revitalizaci Cherubiniho Médey způsobil v padesátých letech minulého století životní výkon hvězdy hvězd – Marii Callas, která později v této roli zazářila také ve stejnojmenném filmu Piera Paola Pasoliniho (1969). Ani další hostující představitelé hlavních postav – Jásóna (Evan LeRoy Johnson), Kreónta (Marcel Bakonyi) – nebyli nijak výjimeční a postrádali hereckou plasticitu. Nejlépe uspěly „domácí“ pěvkyně, Arnheidur Eiríksdóttir (Neris), Jana Sibera (Glauké), Magdaléna Hebousse (První služebná), byly hudebně připraveny skvěle.

Hudební nastudování je pochopitelně neopominutelnou podmínkou pro kvalitní inscenaci jakékoli opery. Nesmí postrádat pevnou architektonickou stavbu a stálé napětí, které diváky vtáhne do svého magického světa. Cherubini byl současníkem Mozartovým, narodil se o pouhé čtyři roky později. Jeho hudba míří od klasicismu k ranému romantismu. Jeho Médea má dvě verze – mladší italskou a starší francouzskou – které existují v různých úpravách. Italská verze se uvádí běžněji a Národní divadlo ji (se škrty) použilo také. Dirigent Robert Jindra, hudební ředitel Opery Národního divadla, pro tuto operu nenašel odpovídající soustředění, působil dojmem, že si s Luigim Cherubinim nerozumí. Jako by bylo nedostudováno… Neměl snad dirigent na práci s orchestrem dostatek času?

Fota Petr Neubert / ND.

Režisér Roland Schwab postavy tragédie pouze načrtnul, zdá se, že se své roli také nevěnoval naplno. Scénografie Paula Zollera jako by nebrala v úvahu nevelké prostory jeviště historického Stavovského divadla, rozkročila se mezi naznačenou propastí plnou odpadků v černých igelitových pytlích, kde se objevila Médea coby bezdomovkyně, a nadzemním náznakem Kreóntova paláce. Na vznešené nadzemí zkrátka nezbylo dost místa. Otevřené dveře do dalších tušených prostor královského paláce zdaleka nestačily na umístění sboru, musel zpívat v přízemních lóžích. Jeho výkon byl velmi dobrý (sbormistr Pavel Vaněk). Rádoby quasi současné kostýmy postav (Sabine Blickenstorfer) měly také svůj podíl na nevýraznosti inscenace. Jestliže režisér spolu se scénografem postupně zaplňovali Kreóntovo patro plastikovými černými pytli, pak jakákoli akce s nimi měla, bohužel, i nepříjemné zvukové následky. Vznikla dlouhá, táhnoucí se černočerná inscenace…


Médea nasadila na hlavičky svých dětí menší černé igelitové pytle (na to Matěj Homolka a Tobiáš Tuček asi jen tak nezapomenou) a nakonec pan režisér neodolal pokušení a vyvěsil na tazích dvě dětské mrtvolky s pytli na hlavách a s velkým krvavým nápisem „Tua culpa“. Nemohu se zbavit dojmu, že toto tvrzení dopadá i na hlavu vedení operního souboru Národního divadla, které se (opět) odvážně pustilo na příliš tenký led.

Luigi Cherubini: Médea. Původní francouzské libreto Francois-Benoit Hoffmann, italská jazyková verze s recitativy Franze Lachnera, italské libreto Carlo Zangarini. Premiéra 23. ledna 2025 ve Stavovském divadle. Dirigent Robert Jindra, režie Roland Schwab, scénografie Paul Zoller, kostýmy Sabine Blickenstorfer, světelný design Franck Evin, sbormistr Pavel Vaněk.
Olga Janáčková