Symfonický orchestr Českého rozhlasu má svým zřizovatelem, historií a současností specifické postavení v českém hudebním životě. Působí v Praze, kde si i v neúprosné konkurenci našel pevné místo.
Jasná je role České filharmonie: je hlavním vývozním artiklem republiky, etalon konzervativismu, solidnosti a hvězdnosti, pečuje o zdaleka největší rozpočet, je miláčkem ministerstva kultury, její vliv je nejen symbolický, ale správcovstvím Rudolfina i faktický… a jako jediná tuzemská hudební instituce má absolutní světové ambice, FOK vyniká gejzírem nabídky a má také jeden institucionální trumf – spravuje oblíbený kostel sv. Šimona a Judy, ČNSO si hraje svoji nezávislou ligu, PKF – Prague Philharmonia se snaží většinou úspěšně vyplňovat mezery, které jsou mimo dimenzi velkých těles, ale každý měsíc vede existenční boj, její kvality jsou doceňovány spíše v cizině, než doma. SOČR v rámci možností cílevědomě nahrává, vydává a živě veřejnost kontaktuje kromě romantismu hlavně symfonickou hudbou minulého a tohoto století. Proto hudba 20. století, kterou orchestr zahrál na koncertu 22. ledna v Rudolfinu pod inspirativním vedením izraelského dirigenta s ruskými kořeny Ilana Volkova, je jeho častým „chlebem“.
Úvodním číslem byly Symfonické variace Viktora Kalabise, což byla tečka za projektem Kalabis100 (podpořil 30 projektů), o němž předseda správní rady Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové Aleš Březina vloni prohlásil: „Hudba druhé poloviny 20. století nemá na koncertních pódiích a v muzikologické literatuře dosud místo, které by odpovídalo jejímu rozsahu a významu. Oslavy 100. výročí narození Viktora Kalabise jsou výbornou příležitostí začít tento dluh splácet.“ Jsou to zlatá slova, ale dodávám – škoda, že podobnou podporu nemají další čeští a moravští skladatelé a skladatelky nedávné minulosti.
Kalabisova hudba ve skvělém provedení SOČRu působila jako živá voda, hudba, která se neoposlouchá a určitě by bylo dobré se k ní vracet. (V souvislosti s ní jsem si v programu přečetl obsahově vyprázdněný popis, s jakým se bohužel setkávám u hudebních publicistů poměrně často: „Jde o vitální a sdělnou hudbu, obsahující ovšem i zdrsnění harmonií, o kompozici s uvážlivým rozvrhem ztišených pasáží i míst mobilizujících velký zvuk.“)
Nesporným vrcholem večera bylo uvedení geniální Sinfonie da Requiem Benjamina Brittena. Báječný nápad rozhlasové dramaturgie! Není mi sice jasné proč Requiem (že by vzpomínka na zemřelé rodiče?), ale kdybych měl melancholické dílo rozebrat, asi bych dovedl identifikovat prvky Benedictus a Agnus Dei, dramatický tep by se mohl vyložit jako paradigmatické Dies irae… nicméně absolutní partituru bych mohl vnímat úplně jinak. Jedno je jisté – hudba, která podobně jako v jiných Brittenových kompozicích velmi sofistikovaně syntetizuje tradici s modernou a osobními specifiky, je naprosto výjimečná a nechápu, že je v Česku tak málo uváděná. Už jsem ji slyšel v zajímavějších výkladech (Mariss Jansons, Simon Rattle), ale pojetí Ilana Volkova byla nadmíru uspokojující. A poslouchat nadšený výkon SOČRu bylo čirým potěšením.
Váhal jsem, co napsat o emocionálně střízlivé Sedmé symfonii Sergeje Prokofjeva. Po Brittenovi, který měl správně koncert zakončit, to byl pro mě úkrok zpět. Ano, zpěvnost je okouzlující a použiji-li klišé, sdělnost a tanečnost mocně atakuje uši v každé větě (kouzelné Allegretto připomínající Popelku). V roce 1952 si získala jak bolševiky, tak intelektuály. Ale díky Bohu za křišťálově čistou, bezelstnou 1. symfonii… Opět se mi potvrdilo, že hlavní Prokofjevovou životní chybou (jakkoliv pochopitelnou) bylo jeho rozhodnutí vrátit se v roce 1936 do Svazu sovětských socialistických republik. Ještě štěstí, že Volkov zvolil původní ztišenou tečku, místo pozdějšího nuceně angažovaného optimismu.
Ilan Volkov, foto archiv SOČR
