Závěrečný koncert Plzeňské filharmonie abonentní řady Diamant se konal 5. června v plzeňské Měšťanské besedě za hojné návštěvnosti posluchačů, mezi kterými usedl i japonský velvyslanec J. E. Hideo Suzuki. A nebyla to zdaleka jeho první návštěva koncertu Plzeňské filharmonie. Plzeňskou filharmonii totiž šéfuje dirigent japonského původu Chuhei Iwasaki. Mezi členy orchestru také nalezneme řadu umělců japonského původu. Navíc první skladbou večera byla Hudba pro symfonický orchestr Yasushi Akutagawy. Plzeňská filharmonie také bude v září letošního roku reprezentovat Českou republiku na Světové výstavě v Ósace.
Fota Jan Kantor.
Program koncertu byl velmi netradičně uchopen. Vedle Akutagawy zaznělo významné dílo Ericha Wolfganga Korngolda. Po přestávce pak koncert pokračoval provedením první symfonietty Mieczyslawa Weinberga.
Akutagawa zaujal. Hudba pro symfonický orchestr je skladbou teprve pětadvacetiletého skladatele a je plná rytmické svěžesti, mladistvé síly a také i jemných lyrických ploch. Chuhei Iwasaki byl ve svém živlu. Pohybově naznačoval jednotlivé akcenty s velkým temperamentem. Zvláště na tuto skladbu se jeho způsob vizuální prezentace velmi hodil. Plzeňská filharmonie ji zjevně nepovažovala za obligátní vstupní kus. Entuziasmus dirigenta se na ní očividně přenesl.
Pak již nastoupil Jan Mráček, aby přednesl s Plzeňskou filharmonií dnes již velmi oblíbený Korngoldův Houslový koncert. Do houslové koncertantní praxe ho prosadil dle mnohých největší houslista 20. století Jascha Heifetz. A nutno dodat, že právě provedení koncertu Jaschou Heifetzem se stalo měřítkem a inspirací i pro všechny další interprety. Jan Mráček neměl jednoduchou úlohu. V dobré paměti jsou u nás totiž v souvislosti s provedením tohoto koncertu výkony mladých houslových zjevů světové pověsti Marie Dueñas a zcela nedávno i Daniela Lozakoviche. Srovnání s Mráčkovým výkonem bylo v každém případě zajímavé. I když Jan Mráček hraje na Landolfiho nástroj, přece jen onen Lozakovichův stříbřitý tón dosažený na Stradivariho nástroji „Sancy“ nezazněl. Je ale třeba také dodat, že oproti Lozakovichovi hrál Jan Mráček Korngolda zpaměti. A vůbec bylo znát, že tento koncert určitě nehraje poprvé. Je obdivuhodné, že Jan Mráček ještě v pondělí zahrál na zahajovacím koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě Beethovenův koncert, aby ve čtvrtek již provedl koncert úplně jiného stylového období.
Dle mého soudu Korngoldův koncert Janu Mráčkovi přece jen hudebně o něco více sedí. Z provedení nejvíce zaujala rychlá třetí věta. Málokdy je také slyšet u orchestru v této větě tak dobrou souhru, jak v onen čtvrteční večer. Jan Mráček je houslistou vynikající techniky. V minulém roce s Plzeňskou filharmonií vzorově přednesl trochu neprávem opomíjenou Sukovu fantazii. Jeho repertoár čítá 35 (!) houslových koncertů. Jako přídavek zaznělo téma z proslulých Paganiniho variací na píseň Nel cor piu non mi sento s nesnadnými a velmi zdárně provedenými obtížnými pizzicaty levou rukou.
Weinbergova Symfonietta, která zazněla po přestávce, je dílo inspirované, ostatně jako celá tvorba tohoto skladatele narozeného ve Varšavě, židovskou, polskou i ruskou kulturou. Velmi blízkým přítelem a také uměleckým vzorem mu byl Dmitrij Šostakovič. Weinbergův život byl velmi dramatický. Prožil totiž v Rusku většinu svého života. Ve stalinské době mu skutečně šlo o život. Byl zatčen a dokonce toto dílo na židovská témata se stala jedním z důvodů jeho zatčení. Weinberg se stále více prosazuje na koncertních podiích. První symfonietta je posluchači velmi přístupná. Snad jen poslední taneční věta je až trochu moc podbízivá. Orchestr byl posílen v žesťové sekci, která měla také dostatek možností vyniknout. Úspěch skladby i celého večera byl zasloužený a šéfdirigent Iwasaki i samotní posluchači mohli výkony jednotlivých hráčů odměnit dlouhým potleskem.
Vladimír Vilímec
