Letošní abonentní sezona FOK si k hostování přizvala skutečně jeden z nejlepších světových orchestrů, Izraelskou filharmonii. Tento orchestr založil legendární houslový virtuos Bronislaw Huberman a její první koncert nedirigoval v prosinci 1936 nikdo menší než Arturo Toscanini. Počínaje koncem šedesátých let se na jejím věhlasu podílel legendární indický dirigent Zubin Mehta. Téměř po půlstoletí byla Izraelská filharmonie spojena právě s ním. Od sezony 2020/2021 se stal hudebním ředitelem mladý a v té době ještě sotva třicetiletý Lahav Shani, který vystupuje podobně jako kdysi Daniel Barenboim ve dvojroli – jako vynikající klavírista a dirigent. Dokonce si neváhá sám dirigovat i taková mohutná koncertantní díla, jakými jsou Rachmaninovovy či Prokofjevovy klavírní koncerty. Nevím, zda bychom v tomto ohledu našli dnes další srovnatelný příklad. Lahav Shani, který již poprvé dirigoval Českou filharmonii 2. dubna 2016 jako tehdy sedmadvacetiletý mladík, se postupně stal jednou z největších hvězd klasické hudby. V poslední době je mu navíc některými militantními palestinskými kruhy vyčítána nedostatečná reakce na vojenské operace v Gaze. Kvůli tomu byl dokonce v Gentu a čerstvě také v Paříži narušen či znemožněn koncert, na kterém dirigoval právě Lahav Shani.
V Praze se 12. a 13. listopadu nic, co bylo narušilo hudební zážitek, nestalo. Praha ukázala, že je kulturně vyspělým centrem. Očekávání výjimečného posluchačského počinu bylo převeliké. Na programu byly navíc Beethovenův císařský Pátý klavírní koncert s Yefimem Bronfmanem a proslulá Čajkovského Pátá symfonie e moll. Již uvítací potlesk tak alespoň ve čtvrtek zdaleka překračoval obvyklou normu. Bylo znát, že posluchači očekávají něco mimořádného a hned na začátku projevili účinkujícím velké sympatie. Yefim Bronfman navíc 25. října absolvoval v Rudolfinu pod egidou FOK nezapomenutelný recitál.
Fota Petr Chodura / FOK.
Již po prvních tónech Beethovenova koncertu bylo patrné, že jak klavírista, tak dirigent k němu přistoupili s nejvyššími uměleckými ambicemi. Dirigent s orchestrem již od první noty navodili atmosféru mimořádného zaujetí. V jejich případě se nejednalo pouze o doprovodnou spolupráci, ale o naprosto posvěcené muzicírování a dotváření umělecké interpretace. Lahav Shani dirigoval zpaměti a jak je u něj zvykem i bez taktovky. Jeho gesta byla jasná a přesná. Byl si vědom, že má co činit s prvotřídním sólistou, ale přesto dirigoval bez ústupu do pozadí velmi aktivně a pozorně. Od začátku se ukazovaly všechny přednosti orchestru, zvuková plnost a sytý zvuk smyčců. Navzdory spíše klavíristově uměřenému a velmi kultivovaně znějícímu tónu sólistu nepřekrýval.
U spojení, jakým je Bronfman a Shani s Izraelskou filharmonií je na místě očekávat posvěcený výsledek nejvyšší možné hudební úrovně. Ten se skutečně dostavil, ale přece jen ve srovnání s legendárními provedeními Arthurem Rubinsteinem či Rudolfem Serkinem nešel jeho tón až na samou dřeň možností nástroje, který by zasáhl veškeré myslitelné smysly posluchače. Byl to však mistrovský výkon a po dlouhém potlesku se Bronfman odměnil přídavkem z Debussyho Obrazů.
Po přestávce zazněla Čajkovského notoricky známá symfonie, které zpočátku samotný skladatel tak úplně nevěřil. Od dirigenta vyžaduje velký smysl pro stavební architekturu díla a všechny jeho tempové proměny. Je to dílo interpretačně velmi zrádné. Není lehké udržet maximální pozornost posluchačů a nadto ještě vystavět gradaci Finále. Opět zpaměti dirigující Lahav Shani přistoupil k symfonii s energií, která sama o sobě upoutávala zaslouženou pozornost.
Jest otázkou, zda symfonii prospívá spíše romantizujícímu a zvrásněnému podání nebo spíše logicky sevřenějšímu výkladu. To i ono máme v paměti z minulých provedení. Ostatně si pamatuji na interpretaci této symfonie rozhlasovým orchestrem řízeným Vladimírem Válkem, který nebyl rozhodně romantizujícím dirigentem, ale přesností a logickou věcností výkladu tehdy na začátku osmdesátých let ve stejném sále přesvědčil. Podobně to bylo i na Pražském Jaru s tehdejší Leningradskou filharmonií s Marissem Jansonsem. Mravinského věcnější pojetí je i dnes určitě velmi inspirativní. A pak jsou tu na druhém pólu nezapomenutelné kreace Leonarda Bernsteina, který dokázal ze samotného finále udělat skutečný zázrak. Bylo zajímavé, že Lahav Shani fakticky poskytl pouze minimum času posluchačům na vydechnutí po jednotlivých větách symfonie. I známá pauza před závěrečným Moderatem assai e molto maestoso také nebyla nijak dlouhá. Bylo to v každém případě provedení impozantní a mimořádně exaltované. Ale největším zážitkem se přece jen stal přídavek – Nimrod z Elgarovy Enigmy. Při něm se někteří posluchači už neubránili dojetí. Byl to překrásný večer, na který budeme dlouho vzpomínat.
Vladislav Vilímec
Coda editora
Poprvé v životě jsem se živě ztotožnil s legendární symfonií, jejíž idée fixe se vám zavrtá do mozku a několik dní nevyleze. A to i přesto, že je vnímána Rusem domácím jako hudební metafora pro Veliké Rusko a že je údajně oblíbeným kusem současného vůdce Ruské federace. Nicméně velikou z ní učinil Lahav Shani. Byl to jeden z vrcholů pražského hudebního života v tomto roce. Jeho výklad Čajkovského byl zajímavější než Semjona Byčkova s Českou filharmonií 25. září 2025.
