Moje setkání se souborem Capella da Camera Praga bylo 24. 2. premiérou. Byl jsem zvědav jak a co hraje… Baroko lze uvádět sterými způsoby. Každý jinak jej interpretují například Luks, Semerádová, Štryncl, Válek, Viktora, v cizině například Spinosi, Rousset, Pluhar, Haïm, Kuijken, Koopman, Minkowski…, jinak Česká filharmonie.
Fota Hana Görlichová.
V kostele Šimona a Judy jsem slyšel jen hudbu bachovského rodu. Kupodivu jediný génius večera, Johann Sebastian Bach, byl zastoupen tříminutovou drobničkou – hitovou Sinfonií z Kantáty Ich steh mit einem Fuß im Grabe BWV 156 s hobojovým sólem (Giovanni de Angeli), což mě přišlo zvláštní a vůči otci Bachovi neuctivé. Navíc jeho podobizna lákala posluchače portrétem v programu. Z Bachových synů zazněla hudba Wilhelma Friedemanna (Adagio a fuga d moll F 65), Johanna Christiana Friedricha (Sinfonia F dur HW I/1, Sinfonia B dur HW I/2), Carla Philippa Emanuela (Flétnový koncert d moll Wq 22) a Johanna Christiana (Koncertantní sinfonie Es dur WC 33).
První pocit z ansámblu – je technicky velmi zdatný a i když je uměleckým šéfem kontrabasista Lukáš Verner (zástupce vedoucího skupiny kontrabasů FOK), hlavními oporami jsou koncertní mistr FOK Roman Patočka a jeho zástupkyně, houslistka Helena Jiříkovská. Díky nim a hudbě byla vrcholem večera Koncertantní symfonie Johanna Christiana Bacha, která mě zaujala nejen interpretací sólových houslových partů v první a třetí větě, ale i koncepcí, kdy si v Andante zahrál sólo hobojista… Když program zobecním, slyšel jsem kvalitní spotřební dobovou hudbu, což je škoda, protože v odkazu těchto Bachových synů se najdou zajímavější kompozice.
Roman Patočka a Jiřina Jiříkovská.
Interpretační étos „Pražské komorní kapely“ není výjimečný. I ona je odrazem určité únavy veřejnosti a hudebníků v tomto století z přemíry konzervativního tzv. historicky poučeného či autentického provozovaní hudby 17. a 18. století. Starší hudba je žádaná, oblíbená, a tak mnozí hledají kompromis. Tato capella z tzv. autenticity nejenže používá cembalo, ale někteří hráli s nedokonalými napodobeninami barokních smyčců, přičemž je používali jakoby prováděli Dvořáka. Kontrastem byly většinové smyčce moderní. Moderní byly všechny dechové nástroje – flétny, hoboje, lesní rohy, fagot. Neumím specifikovat, jestli používali střevové struny, měli však současné ladění a smyčcové nástroje „nebarokní“ hmatníky. Mám pocit, že by se nemuseli pokoušet o nástrojovou quasi autentičnost, ale přistupovat k baroku prizmatem moderní doby a vnášet do interpretace baroka jen ověřené muzikologické poznatky. Takto to byl zvláštní barokní hybrid.
Coda. Jestliže hra Heleny Jiříkovské a předně Romana Patočky byla špičková, výkon flétnistky Jany Jarkovské a hobojisty Giovanniho de Angeliho byl sice akceptovatelný a sluch neurážel, ale měl daleko do výkonnostní třídy prvních hráčů České filharmonie, FOK, Filharmonie Brno, SOČRu nebo Prague Philharmonie, a to pomíjím špičky v cizině typu Berlínské filharmonie… Nevím, jestli jsem viděl celé obsazení souboru a hraje-li i nebarokní hudbu, ale rád bych slyšel jeho výklad hudby českého či vídeňského klasicismu.
Luboš Stehlík
Giovanni de Angeli.
Jana Jarkovská.
Jana Jarkovská a Lukáš Verner.
