Ač jsem už více než třicet let novinářem, hudbu často vnímám velmi osobně. V prosinci se mi dostalo tří hudebních darů. Prvním byl koncert České filharmonie 12. prosince v Dvořákově síni Rudolfina, jehož hvězdou byl dirigent sir Simon Rattle, ale těmi největšími byli nakonec jiní. V sobotu 13. prosince patřil stejný sál adventnímu koncertu Pražského filharmonického sboru. Codou se stal v neděli 14. prosince podvečerní koncert tří koncertních mistrů České filharmonie v Sukově síni Rudolfina. Vraťme se na počátek…
Fota Petr Chodura.
V pátek 12. prosince jsem zažil menší otřes. Sedmdesátiletý Simon Rattle nastudoval s teenagerskou Českou studentskou filharmonií pro mě velmi drahé dílo – Symfonii Harold v Itálii Hectora Berlioze. Když jsem v 90. letech slyšel poprvé CD s nastudováním Johna Eliota Gardinera, Gérarda Caussé a Orchestre Révolutionnaire et Romantique (label Philips, tehdy patřící do korporace PolyGram, jenž byl později pohlcen koncernem Universal Music), měl jsem z toho šok a pokud si vzpomínám, týden jsem si nahrávku pouštěl znovu a znovu. Dodnes patří mezi asi třicet titulů, k nimž se vracívám.
Čekal jsem s napětím, jak se s náročnou hudbou popasují mladí hudebnice a hudebníci, co jim předá pan Rattle a jestli se kdysi skvělému Gérardu Caussému vyrovná Amihai Grosz. Zde je na místě letmá odbočka. Šestačtyřicetiletý izraelský violista vede od roku 2010 skupinu viol Berlínské filharmonie, nicméně předtím hrál hlavně komorní hudbu, anžto byl spoluzakladatelem legendárního Jerusalem Quartet. Členem byl 18 let a dodnes tuto dobu považuje za klíčovou: „Komorní hra je pro hudebníka ta nejlepší škola. Při komořině totiž musíte hrát jako sólista a při sólovém vystoupení zase jako komorní hráč.“
A to byla vlastně podstata jeho interpretace koruny violového repertoáru. Bedlivě poslouchal nadšeně hrající mladý orchestr, jehož dlouhodobou jedinou konstantou je koncertní mistryně Magdaléna Mašlaňová (zástupkyně koncertního mistra České filharmonie), pohrál si s každou frází, ba s každou notou, hudbu rozpohyboval způsobem, který zmíněnou nahrávku překonal, dýchal s dirigentem a z jeho velevzácné violy od Gaspara da Salò z roku 1570 se šířila do sálu neskutečná tónová krása. Spojení Grosz – Rattle bylo agogicky a emočně zajímavější nežli Caussé – Gardiner… Přestože orchestr měl samozřejmě kvalitativní limity (zvláště v dechových nástrojích), jeho nadšení a koncentrace převyšovaly mateřskou Českou filharmonii. Grosz provedení vizuálně ozvláštnil modem operandi, které mi připomnělo slavné provedení v Oslo Philharmonic s dirigentem Klausem Mäkeläm, kdy se Antoine Tamestit přemisťoval po různých místech velkého pódia. Zaúčinkovalo to i v Rudolfinu, jen škoda, že pódium Dvořákovy síně je proti Oslu tak malé. Hudba plus interpretace však působily magicky.
Po pauze přišel čas České filharmonie. Potěšilo mě, že dirigent zvolil v české premiéře Chain III Witolda Lutosławského. Organizovaný „chaos“ s prvky sóničnosti a aleatoriky je nejen gurmánským požitkem, ale i testem kvalit nástrojových skupin, v němž orchestr obstál samozřejmě na výtečnou.
Konec byl netradičně tradiční – Beethovenova Třetí symfonie Es dur „Eroica“ (Rattle ji dirigoval podobně jako třeba kdysi Abbado zpaměti). Provedení jsem rád zařadil k nejlepším, které jsem v Praze slyšel, tj. Karajan – Berlínská filharmonie (1966), Haitink – Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam (1968), Abbado – Berlínská filharmonie (1995), Jansons – Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu (2005), NDR Sinfonieorchester Hamburg – von Dohnányi (2009). V čase se proměňující koncepce pana Rattla byla stavebně dokonalá v detailech i makrotektonice. Potěšilo mě, že v nižší dynamice někdy podceňovaný orchestr dokáže zahrát neuvěřitelná pianissima (viz třeba funebrální pochod)…
Doufám, že pro Českou filharmonii to bylo občerstvující pojetí, neboť bylo jiné, než je zvyklá hrát. Udělala doslova, co viděla na dirigentových rukou i očích. Chvílemi jsem se bál dýchat. Napětí bylo tak silné, že se mi svíral žaludek. Ve finále mě překvapilo nakládání s pauzami… Kdokoli bude v budoucnu dělat s tímto orchestrem Eroicu, musí být hudebníky zákonitě poměřován se Simonem Rattlem.
Kdybych měl vybrat ten večer své favority, pak to byli (vedle jiných) koncertní mistr Jan Fišer, hobojistka Barbora Trnčíková, klarinetista Lukáš Dittrich a hornista Jan Vobořil. Koncert bych řadil k nejlepším, které jsem tento rok slyšel, na prvním místě díky Amihai Grossovi.
Hvězdou adventního koncertu Pražského filharmonického sboru byl Lukáš Vasilek, sbormistr a dirigent, který tvaruje náš nejstarší a nejlepší sbor už 18 sezon. Je to člověk, který má cit pro hlas, náročnost a kreativitu, což zčásti připomíná jeho předchůdce – Jana Kühna, Josefa Veselku a Pavla Kühna, ale naštěstí je originál. I tento večer mi potvrdil, že je v současné době nejlepším středoevropským sbormistrem. (Připomínám z nedávné minulosti tři nezapomenutelné projekty – Brittenovo Válečné rekviem, Honeggerovu Janu z Arku na hranici a Stravinského Svatby.)
Fota Petra Hajská.
Adventní koncert voněl nadějí a Vánocemi. Nejprve to byl cyklus Vánočních koled Luboše Fišera, který před rokem 1989 prosazoval sbormistr Pavel Kühn. V roce 2025 pozval Lukáš Vasilek k provedení ke svému sboru výborný Severáček, malý vkladem, ale velký výkonem, a tři slušně zpívající sólisty – tenoristu Pavla Černocha, barytonistu Jiřího Brücklera a sopranistku Veroniku Rovnou. Drobnou, leč významnou biblickou citaci pronesl Ivan Trojan (při vší úctě k tomuto herci jsem si nostalgicky vzpomněl na excelentní projev Felixe Le Breuxe a Radovana Lukavského). Provedení zajímavě umocnil světelný design Tomáše Ondřeje Pilaře.
Dvacet čtyři Fišerových zpracování českých koled, jež bylo doplněno zvukovou pastvou pražských zvonů, vystřídalo pásmo mezinárodních koled s ambiciózním titulem Vánoční kantáta devětatřicetiletého úspěšného komponisty Jana Ryanta Dřízala. Na rozdíl od Fišera náladově pestrá, s menšími švy a mocnější prokomponovaností. Kompozičně se inspiroval leckde – v 19. století, v meziválečných neo stylech, u Stravinskeho, v klasickém muzikálu… Přiznávám, že mi přinesla velkou radost – geografickou pestrostí (Čechy, Morava, Valašsko, Slezsko, Slovensko, Irsko, Německo, Anglie, Polsko, Španělsko, Itálie, Francie, Bělorusko, Ukrajina…), kompoziční vynalézavostí, nepovrchností, charakteristikou a v neposlední řadě, coby oblouk k úvodnímu gregoriánskému chorálu Veni, veni Emmanuel finální zpracování evangelického chorálu na slova Jana Amose Komenského, který je podstatou celé kompozice: „Soudce všeho světa, Bože, před trůnem tvým nepomůže žádnému nádhernost jeho, byť měl slávu světa všeho. Ráčiž tedy, milý Pane, obdařiti pokorou mne, svou milost se mnou konati, v lásce své dej setrvati.“
Titíž pěvečtí sólisté dělali, co mohli, leč k ideálu jim přece jen kousek chyběl – vše mohlo být vůči textům empatičtější, tenor měl zkrotit svůj operní rytmus, barytonista změkčit hlas a zlepšit výšky a sopranistka zařadit oratorně přesnou sonorní intonaci a snížit úroveň vibráta. PFS zpíval výborně a s nadšením, některé části byly, ač je to současné klišé, dech beroucí (například Komenský, muži v Kodenice idú, Spi, Ježíšku, spi, V jesličkách, Byla cesta, byla ušlapaná, acappelové O přijď, Emmanueli ad.) Pevným fundamentem byla celý večer Prague Philharmonia!
Musím dodat, že v tomto případě vtipně inteligentním průvodcem koncertu byl Marek Eben. Aktivní záštitu měla tzv. První dáma Eva Pavlová, kterou do Rudolfina doprovodil prezident Petr Pavel. Koncert zahájil spolupráci s Nadačním fondem Evy Pavlové a byl beneficí pro program „Férový start pro každé dítě“.
Obě kompozice by měly vyjít na labelu Animal Music. Přímý přenos zajistila Česká televize, která po jeho skončení odvysílala v podstatě vydařený dokument Síla hlasu o Pražském filharmonickém sboru, v němž jsem měl pouze problém s podtitulem „Příběh Pražského filharmonického sboru“. Byl to totiž hlavně „jen“ příběh loňského hostování sboru v New Yorku, nastudování Jany z Arku s osobními odskoky. Celý příběh Českého pěveckého sboru, později Pražského filharmonického sboru byl jen povrchně lehce naznačen, snad kvůli minimu a přípravě hudebního niveau realizačního týmu. Škoda. Zlatý hlasový poklad České republiky by si zasloužil zcela jiný televizní formát.
Třetím dárkem byl pro mě v neděli 14. prosince odpolední hodinový adventní koncert tria tří leaderů České filharmonie: houslisty Jana Fišera, violistky Evy Krestové a violoncellisty Václava Petra (Český spolek pro komorní hudbu, Sukova síň Rudolfina). Potěšil mě program a zaujatá přítomnost několika malých dětí.
Hlavním číslem mělo být Mozartovo Divertimento Es dur (K 563). Bylo stylově odlehčené, technicky dokonalé a tónově vypulírované. Oddychová hudba (nedávno jsem si ji užil doma u kávy) zněla kouzelně, jako bych nebyl ve strohé Sukově síni, ale v nějakém zdobném šlechtickém salonu, například u Nosticů nebo na Bertramce doby Josefiny Duškové. Ocenil jsem řadu nuancí, třeba decentní non vibrato v pianissimu druhého menuetu, citlivou kontabilitu houslí a violy.
Nakonec se jsem byl ještě více nadšen šňůrkou tří, vlastně čtyř koled, které skvěle zaranžoval Tomáš Ille. (Dokonce se mě jeho úpravy slavných melodií zaujaly více než Jana Ryanta Dřízala.) Nejdříve Nesem vám noviny, potom dusítková nádhera Byla cesta, byla ušlapaná s tesklivými houslemi a violou s cellovým fundamentem a nakonec vtipná quasi jazzová tečka – symbióza Půjdem spolu do Betléma a Narodil se Kristus Pán. Originální tečka mého adventního třídenní.
Luboš Stehlík
