Zajímavou dramaturgií a vynikajícím výkonem hornisty Radka Baboráka se vyznačoval koncert České filharmonie abonentní řady B1 30. září. Radek Baborák uvedl v české premiéře Koncert pro lesní roh a orchestr proslulého „odvarového“ skladatele Johna Williamse, autora legendární hudby k filmovým opusům Star Wars či Schindlerův seznam. Koncert není vzhledem ke své náročnosti často hrán, jeho nastudování a provedení je proto i událostí evropského významu. V druhé polovině večera pak zazněla proslulá Píseň o zemi Gustava Mahlera. Česká filharmonie hrála pod taktovkou Daniela Hardinga.
John Williams (nar. 1932) je fenoménem filmové hudby, složil hudbu k více než stovce snímků, je držitelem 25 cen Grammy, více než padesátkrát byl nominován na Oscara, získal ho celkem pětkrát, má rovněž čtyři Zlaté glóby, jeho hudba vtiskla charakter filmům odlišných žánrů od komedií přes dobrodružné, sci-fi a akční až k politickým, historickým a sociálním dramatům. Americký filmový institut vyhlásil jeho hudbu ke Star Wars za nejlepší filmovou hudbu 20. století. Však také poměrně často zaznívá v podání symfonických orchestrů z koncertních pódií. A je také autorem Koncertu pro lesní roh a orchestr, který zkomponoval v roce 2003 pro sólohornistu Chicago Symphony Orchestra Dale Clevengera. Promítl do ní svou celoživotní lásku k tomuto hudební nástroji, o němž říká, že dokáže „probouzet vzpomínky na dávné časy“. „Samotný zvuk lesního rohu vyvolává obrazy uložené v kolektivním vědomí. Je to nástroj, který nás vybízí, abychom se zasnili a do těch dávných časů přenesli,“ uvedl Williams. Pěti větám koncertu dal programní názvy – Angelus (Anděl), The Battle of the Trees (Bitva stromů), Pastorale, The Hunt (Lov), Nocturne.
Dílo je extrémně náročné. Obsahuje snad veškeré obtížnosti, které mohou hornistu potkat. Například rychlé střídání nejnižší a nejvyšší polohy, kontrastní dynamické i tempové změny. Využití těchto prostředků přitom není samoúčelné. Každý tón, každá speciální technika má ve stavbě díla svou logiku, své opodstatnění. Není to skladba komponovaná pro povrchní efekt a pouhé předvedení technické bravury hráče. Jedná se o kompozici moderní, logickou, působivou a s hlubokým hudebním smyslem. Technická suverenita a lehkost, s níž Radek Baborák komplikovaný part provedl, byla mimořádná. Hrál jasným, nosným, nádherným tónem, využil obrovskou dynamickou škálu s jemnými přechody od neuvěřitelných pianissim po klenutá forte. Jeho muzikalita a pochopení pro Williamsovu hudbu se odrazily i v bravurním provedení jeho vlastní kadence se strhujícími rychlými pasážemi, kombinačními tóny a dalšími zvláštnostmi.
Precizní hráči České filharmonie pod taktovkou Daniela Hardinga Radka Baboráka výtečně doprovázeli. Harding je technicky výborný dirigent, produkci řídil přesně a s plným pochopením pro její styl, dosáhl dokonalé souhry orchestru se sólistou, nástrojové skupiny byly zvukově vyrovnané, působivé bylo hobojové sólo Barbory Trnčíkové. Slyšet koncert Johna Williamse v takto špičkovém provedení byl výjimečný umělecký zážitek. A posluchači jej také ocenili. „Nebyla to moc velká divočina? Líbilo se vám to?“ obrátil se s úsměvem Radek Baborák na aplaudující publikum, které zjevně toužilo po přídavku. Další potlesk byl jasnou odpovědí. A hornista přidal svou vlastní skladbu pro sólový lesní roh. „Nazval jsem ji pro sebe ´Ukolébavka´“, prozradil. Když zazněl její první tón, bylo jasné, že to není jen tak obyčejná Ukolébavka, ale skladba, v níž se skrývá i hudební žert – první hluboké tóny s následnými vysokými evokovaly oddechování spícího muže. Výborně zvolený přídavek se skvěle hodil k Williamsovu koncertu a Baborákova netradiční hornová Ukolébavka pro dospělé spáče skvěle zakončila první polovinu večera.
Po přestávce zazněla Píseň o zemi Gustava Mahlera (1860-1911), symfonické dílo pro sólový alt, tenor a orchestr. Mahler ji zkomponoval v letech 1907 – 1909 na německé překlady textů čtyř čínských básníků 8. a 9. století ze sbírky Čínská flétna básníka Hanse Bethge z roku 1907. Mahlera texty oslovily svou komplexností pohledu na život, zahrnovaly jak připomínku lehkomyslných požitků, tak tiché rozjímání, touhu, osamění a reflexi konečnosti lidského bytí. To zcela konvenovalo s jeho tehdejším vnitřním rozpoložením, které hluboce ovlivnila náhlá smrt jeho dcery Marie Anny, politické intriky a antisemitismus, kvůli němuž musel opustit post hudebního ředitele vídeňské Staatsoper, a rovněž diagnóza vlastní srdeční choroby. Na Mahlera dopadly rány osudu velmi těžce, ovládly jej pocity vykořeněnosti, nevyhnutelnosti konce a vyvolávaly otázku po smyslu lidské existence jako takové. Tyto pocity nalezl literárně vyjádřené v textech Čínské flétny. Seřadil šest obsahově kontrastních písní do celku v dílo pro něj typické – kombinaci symfonického orchestru a vokálních partů.
Tenoru svěřil Mahler živější texty o požitcích života (1. Das Trinklied vom Jammer der Erde ; 3. Von der Jugend; 5. Der Trunkene im Frühling), altu duchovní a meditativní (2. Der Einsame im Herbst; 4. Von der Schönheit) včetně půlhodinového závěrečného Rozloučení (6. Der Abschied). V kompozici Mahler pracuje s exotizujícími motivy a stylem čínské opery především v první větě (Pijácká píseň o bídě země), kdy se tenorista musí prosadit ve vysoké poloze proti plně znějící síle orchestru. Píseň o zemi je komponována pro velký orchestr, avšak v mnohých částech hraje jen několik nástrojů, čímž dostávají tato až křehce znějící místa intimní charakter (2. věta Osamělý na podzim připomínající dřívější písňový cyklus Písně o mrtvých dětech), který působivě vyniká vedle symfonických ploch. Další dvě věty tvoří společně jakési intermezzo – orientální nálada 3. O mládí je ohlédnutím za odcházející mladostí a jemná citlivá hudba 4. O kráse je obrazem života mladých lidí setkávajících se, míjejících a mizejících sobě navzájem, jakýmsi symbolem života bez domova, bez jistot, symbolem věčného hledání. Ve scherzu tempově rozverné páté věty Opilý na jaře přichází sladkobolná rozjitřenost opilcova, kterému v jeho alkoholovém opojení uniká skutečný svět s jeho půvaby. A tato lidská tragédie v různých úhlech pohledu zachycená v předchozích větách – neschopnost postihnout a uchopit svět a žití, se promítá do 6. věty – Der Abschied evokující samotu, svět rozpadlý na kusy a odchod z něj. Zvuk nástrojů střídá v partituře předepsané „ticho“. Poprvé v západní hudbě je tu „ticho“ hudebním výrazem.
Der Abschied je velmi náročný na provedení a vyjádření Mahlerova hudebního výrazu. Mahlerův přítel, vynikající dirigent a první dirigent Písně o zemi Bruno Walter vzpomínal, že když mu Mahler ukázal partituru šesté věty, optal se ho: „Víš, jak to oddirigovat, nebo ne?“ Mahler také váhal, zda má skladbu vůbec uvést na veřejnosti kvůli její neúprosné negativitě. „Nevrátí se lidé domů a nezastřelí se?“ ptal se. Ale i v bezútěšnosti lze najít naději. Je kdesi v dálce, tušená, ale ne ztracená. „Ewig, ewig“, ono „Věčně, věčně“ se v hudbě rozplývá do oněch dálek jaksi smířlivě bez kruté definitivnosti konce.
Danielu Hardingovi je Mahlerův pozdní romantismus se složitou polyfonií zřejmě vzdálenější než současná tvorba. Diriguje sice přesně, krásný orchestrální zvuk Dvořákovou síní rezonoval, ale Mahler v něm přítomen nebyl. Ani s tak technicky vynikajícími virtuózními hráči, kterými členové České filharmonie jsou, nedokázal provést mnohovrstevnatou partituru Gustava Mahlera dostatečně plasticky. V téměř jednotné dynamice a minimální agogice zanikaly v jeho hudebním nastudování části frází, melodické předivo a kontrastnost; krásně zahrané sólo na trubku Waltera Hofbauera nebo pasáže lesních rohů patřily mezi výjimky.
Pěvci zaujali svými hlasy – Fleur Barron barevností lyrického mezzosopránu, tenorista Andrew Staples pohyblivým znělým tenorem se zvládnutými výškami. Oba se snažili o výraz, ale nebylo jasné, na co se jejich projev vztahuje, srozumitelnost zpívaného textu byla velmi nízká. Celek byl tedy v zásadě informativním provedením, ale i to je přínosem. Může vzbudit zájem publika k hlubšímu poznání Písně o zemi, například prostřednictvím řady dostupných nahrávek, třeba právě té s Bruno Walterem.
Skutečným vrcholem večera byl John Williams a jedinečný výkon Radka Baboráka, který přímo volá po pořízení nahrávky jako ukázky skvělého provedení tohoto výjimečného díla počátku 21. století!
Gabriela Špalková
